Co pro vás ocenění znamená?
Jsem ráda, že se mi ho podařilo obhájit. Nešlo o jednoduchý úkol. Sezona byla zvláštní kvůli koronaviru a trénování bylo rozhodně jiné, než na jaké jsme zvyklé. Ukázalo se, že dvouletý cyklus, který jsme s holkama strávily v tréninkovém centru přípravou na olympijskou kvalifikaci, přinesl ovoce. Všechny zkušenosti využijeme i v dalších sezonách.

Těsně jste porazila pálkařku Joudrs Veroniku Klimplovou. Cítíte satisfakci za prohrané finále?
Veronika má snad jen o tisícinku nižší statistiky než já. Je to skvělá pálkařka, která strávila dva roky na americké univerzitě. Cenu s ní sdílím, i když ji mohla dostat jen jedna z nás. Jsem vděčná za všechny dobré soupeřky.

V extralize jste skončily po roce opět druhé. Považuje sezonu za úspěšnou?
Ano, v posledních pěti letech se dereme zpátky na finálové pozice. V semifinále jsme navíc porazily Ledenice, vítězky tří předchozích ročníků, což bylo skvělé. Je to známka toho, že jsme na dobré cestě. Určitě se letos budeme chtít zase dostat do finále. A třeba ho i urvat.

Zaujalo mě, že vaše maminka je Češka a tatínek Brit. Kým se cítíte být vy?
Celý život jsem vyrůstala v Praze, takže se víc cítím Češkou, ale vím, že v Británii mám kořeny. Reprezentace, za kterou nastupuji, mě v tom ještě utvrzuje. Stát v českém dresu pod českou vlajkou na hřišti tenhle pocit posiluje. Sourozenci to možná mají jinak, za nároďák nehrají. Na naší rodině je navíc znát britský způsob života i myšlení.

Doma mluvíte oběma jazyky?
Ano. S mámou většinou česky, když je u toho i táta, tak anglicky. Mezi sourozenci to střídáme.

Táta zde žije a neumí česky?
V práci češtinu moc nepotřebuje, takže neexceluje, ale rozhodně se domluví, žije tu už nějakou dobu.

V čem se projevuje anglické myšlení?
To jsem si trochu naběhla. (směje se) Nevím, jestli je to přímo myšlení, ale britská výchova je na mně, myslím, vidět.

Můžete to rozvést?
Jde o takové maličkosti, které se možná odrážejí i v mém sportu. Táta je hodně pověrčivý. Nevím, jestli je to něco typicky britského, ale tuším, že je. Má k tomu účelu různé říkanky. Někdy během hraní je taky použiji, i když se to snažím odbourat. Člověk se má plně koncentrovat na hru.

Chápu vás správně: jdete na hřiště, něco si mumláte, zavážete si levou tkaničku, zataháte se za pravý ušní lalůček…
(směje se) No, nějak podobně. Snažím se to odbourat, člověk se může lehce dostat mimo komfortní zónu ještě před zápasem. Pokud se vám něco z toho nepovede nebo nemáte čas na nějaký rituálek, snadno znejistíte.

Kdo je Eliška Thompsonová?
Narodila se 3. července 1995 v Praze. Mezi její největší softbalové úspěchy patří postup na olympijskou kvalifikaci 2019, dva roky předtím slavila titul ve Španělsku. V ženské reprezentaci hraje od roku 2018. S klubem Eagles Praha se stala vicemistryní republiky v letech 2019 a 2020. Thompsonová posbírala i řadu individuální ocenění. V roce 2019 byla vyhlášena nejlepší pálkařkou extraligy a MVP play-off, 2020 nejlepší pálkařkou. Vedle hraní klade důraz na vzdělání. Vystudovala logopedii na univerzitě ve Valencii, nyní navštěvuje FTVS v Praze, obor Aplikovaná tělovýchova na osoby se specifickými potřebami.

Hrála jste nejen za Česko, ale i za Velkou Británii. Jak k tomu došlo?
To byla taková podivná situace. V roce 2008 jsem před mistrovstvím Evropy žákyň nebyla vybraná do českého nároďáku. Pár týdnů před začátkem volal mámě předseda České softballové asociace Gabriel Waage a ptal se jí, jestli nemám britský pas. Britky neměly dost hráček. Okamžitě jsme zahájily misi pas, na ambasádě jsme strávily spoustu hodin, moc se jim nechtělo udělat mi ho do 24 hodin. Když zjistili, že to je kvůli reprezentaci, tak se jim to podařilo. Bylo to vážně o chlup, pas jsem měla hodinu předtím, než jsem ho musela předložit.

Proč jste poté přešla k české reprezentaci?
S programem britské reprezentace se moc neztotožňuji. Oni vyberou hráčky pro jeden turnaj, před ním jedou na jedno soustředění. Na něm se sejde spousta amerických hráček s britskými předky. Práce, která v reprezentaci je, nemá být jednorázová, má se dělat systematicky.

Šampionát se tehdy uskutečnil na Eagles. A došlo i na utkání Česko vs. Velká Británie. Vybavujete si ho?
Vybavuji si, že jsem byla dost nervózní. Házela proti nám Apolena Výborná. Stála jsem proti ní dvakrát, jednou mě vystrikoutovala a podruhé mi dala metu zdarma. Nakonec jsem z toho neměla až tak špatný pocit.

Češky vyhrály. Oddychla jste si, že jste je nevyřídila homerunem?
To už je vážně dávno, byla jsem malá. Pamatuji si rodiče, jak mi fandili. Byli rádi, že tam hraji a získávám zkušenosti.

Dlouhý čas jste strávila ve Španělsku. Co vás tam přivedlo?
Bylo mi osmnáct, šla jsem tam za studii. Navíc se v Eagles sešla obrovská konkurence. Na mém postu hrály Sába Borecká, Lucie Černohlávková, Bára Nemravová. Možnost nastoupit do důležitých zápasů byla nulová. Odjela jsem do Španělska, kde jsem měla úplně jinou úlohu, byla jsem hlavní catcher, na pálku jsem chodila mezi prvními čtyřmi. Ne že by výsledky stály jen na mně, člověk má v poli vždy za sebou dalších osm spoluhráček. Skočila jsem do toho po hlavě, nikdo mě neznal a nic nenamítal. Přijala jsem tu roli, vtělila jsem se do ní. Dodalo mi to hodně sebevědomí. Blesklo mi hlavou, že jde často jen o image, kterou si s sebou nesete. Když jsem se vrátila domů hrát play-off, tak jsem si do něj přivezla i tohle poznání. Mentálně jsem se ve Španělsku hodně zvedla.

Vyhovoval vám jižanský způsob života?
Moc, měla jsem tam hodně volnosti. Studovala jsem ve Valencii, což je úplně placaté město, všude se jezdí na kole. Můj život se hodně zpomalil. V Praze pořád jezdím autem, nic nestíhám. Tam jsem nasedla na kolo a nestalo se mi, že bych něco zmeškala. Žádné zácpy. To mi hodně vyhovovalo.

Zklidnila jste si život mezi „ohnivými“ Španěly.
Na jednu stranu určitě. Na hřišti jsem se od nich naučila spoustu věcí ohledně mentální stránky a bojovnosti, kterou v sobě od přírody mají.

A naučila jste se jazyk. Hovoříte tedy česky, anglicky a španělsky. Tím výčet končí?
Na škole jsme měli třicet procent studia v katalánštině – valenciánštině, což je její dialekt. Ten umím spíš pasivně.

Jste zkrátka kosmopolitní. Není nevýhoda mít v době, kdy ve světě řádí covid-19, všude rozeseté příbuzné
a přátele?
Prarodiče v Británii už nemám. Kdyby žili, byla by tato situace opravdu hodně stresová. Mám v sobě ale jednu vlastnost. Pokud někde jsem, moc nevnímám zbytek světa. Co tím chci říct… Žila jsem ve Španělsku, byla jsem v kontaktu s rodinou. To neznamenalo, že bychom si volali každý den. Teď to mám podobné s Valencií. Občas si s někým napíšu, ale situaci tam vyloženě neřeším.

Sedíte doma a jako ostatní čekáte. Můžete se vůbec nějak připravovat?
Jedu na takových vlnách. Občas jsem demotivovanější, někdy je to lepší. V květnu má začít sezona, což mě stresuje, vadí mi, že společně netrénujeme. Tahle část přípravy je naštěstí o kondici, která se dá dělat doma. Běhám okolo baráku, sousedi na mě koukají… Také se snažím zabývat psychickou a mentální přípravou. Má to výsledky, moje motivace se zvedá.

Dáváte si cíle, nebo na nadcházející sezonu raději nemyslíte?
Plány mě drží nad vodou. Jedním z velkých je samozřejmě mistrovství Evropy. Snažím se taky zorganizovat, abych hrála v Itálii, ale to se zatím jeví dost komplikovaně. S Eagles nás čekají evropské poháry, k nimž se hodně upínáme.

A k extraligovému zlatu…
To by bylo super. Celá příprava nakonec stejně míří k play-off extraligy. Uděláme všechno pro to, aby nám vyšlo co nejlépe.