Navíc mají stejný vkus, zájmy. Prostě dvojčata k pohledání. „Rozdíl? Snad jen, že Adéla je o tři centimetry vyšší a já zase o tři kila těžší,“ směje se Tereza.

Jak dlouho hrajete pozemní hokej?

Tereza: Čtrnáct let.

Vás trénuje máma, jaké to je?

Obě: (smích).

Adéla: O žádných výhodách tedy nevím. Požaduje od nás víc než od ostatních hráček, nemůže nás za všechno pochválit.

T: Aby to nebylo… no jo máma, tak je chválí.

Takže si to necháváte na doma?

T: V soukromí možná, ale veřejná pochvala moc ne. Zápasy doma ale probíráme.

Nemáte někdy hokeje už plné zuby? Tréninky, zápasy, pořád jste spolu, hovory doma…

A: Někdy jo.

T: Při maturitě. Chvíli nás to štvalo.

A: Ale my hokej milujeme, žijeme jim, takže vše uzpůsobujeme pro něj.

Takže jste s ním nikdy nechtěly skončit?

A: Někdy se objeví stadium, kdy to nejde. Lidi vám řeknou: ty jsi špatná, ale když se člověk překoná a kousne, tak to jde.

Žijete hokejem čtyřiadvacet hodin?

T: Dá se to tak říct. A: Tak dvaadvacet (smích).

A co třeba volný čas?

T: Existuje. Máme spoustu přátel z hokeje. Ve Slavii s kluky chodíme na party.

A: My všechno přizpůsobujeme hokeji. Ale jdeme si zaplavat, zahrát volejbal. Já osobně bych byla na hřišti celý den. Ale nikdy u nás neexistovalo, že bychom večer šly s nějakou partou ven chlastat.

T: My máme partu z hokeje, sportovci, to je náš způsob života.

Dokážete posoudit, která z vás je ve sportu lepší?

A: Ségra byla vyhlášená nejlepší hráčkou za rok 2008.

T: To se nedá říct. Jsme si hodně podobné. Některé věci lidem splynou. Myslím, že hrajeme na stejné úrovni. Jednou se daří jedné, potom druhé.

Před letošním finále halové sezony hrála česká hymna. Co to s vámi dělalo?

A: Mě úplně mrazilo. Já mám ráda strašně tuhle atmosféru, zvláště když hrajeme doma.

T: My už dlouho jezdíme s reprezentací, takže to nebylo něco nového, ale hymna zazněla poprvé na lize. Mě to vyhecovalo.

Adrenalin?

Obě: Určitě. Fanoušci tleskají, fandí. Letos byli skvělí.

Na první pohled jste k nerozeznání, jak to máte s kluky?

A: Máme bohužel stejný vkus (smích).

T: Ale to neřešíme, nějak to vždycky vyplyne.

A která z vás je úspěšnější?

A: To už záleží na klukovi (smích).

Jste v něčem vůbec jiné?

T: Ségra je o tři centimetry vyšší a já jsem zase o tři kila těžší.

Jinak nic?

A: Máme stejný vkus, stejné chutě…

A chodíte v totožném oblečení…

Obě: Ne. Ale jako děti jste chodily, že?

T: Asi do druhé třetí třídy. Pak už jsme si začaly uvědomovat, že se lidi po nás v tramvaji dívají.

A: Ale někdy jdeme shodně oblečené třeba na nějakou party. T: To je ale jen sranda. Někdy se kvůli tomu dokážeme i pohádat. A: Vždycky se ale dohodneme. Střihneme si, a je vyřešeno. (smích).