Jak dlouho se věnujete squashi?

Od roku 1993. Začal jsem jako hráč, ale rovnou jsme založili oddíl, ve kterém jsem dosavadním předsedou.

A ten oddíl nedávno vybojoval jubilejní dvacátý mistrovský titul. Co to pro vás znamená?

Jsem původem tenista a pocházím z velkého oddílu, Slavia IPS, dříve za první republiky LTC. Z oddílu, kde hráli extraligu Tomáš Šmíd, Pavel Složil, Jirka Granát a tihle profesionální tenisté. Bylo tam Středisko vrcholového sportu, tehdy Slavia vyhrála tenisovou Ligu mistrů. Byl jsem zvyklý na nejvyšší úroveň a soutěživost mám v sobě od dětství. A ve squashovém oddílu se nám úspěch rodil před očima. V každém sportu, který děláme, bychom dlouhodobě nedělali, kdyby nám to nešlo. Znělo by hloupě, kdybych řekl, že jsem zvyklý na úspěch, ale snažíme se vždy dát dohromady tu nejlepší sestavu a vychází nám to. Sám jsem jako hráč vyhrál desetkrát za sebou titul v družstvech, za deset let jsme neprohráli ani jedno utkání. A v tom se snažíme pokračovat. Chápu, že vyrostla konkurence, nešlo to tak rychle, ale dvacátý titul byl určitě jedním z cílů, který jsme chtěli naplnit.

Tomáš Cvikl, předseda Squash clubu Strahov a České asociace squashe.Tomáš Cvikl, předseda Squash clubu Strahov a České asociace squashe.Zdroj: Irena VanišováZačátky a současnost se určitě moc porovnávat nedají.

Samozřejmě ne. Oproti dnešním hráčům jsme byli horší, ale konkurence k nám byla přibližná. Nikde nevyroste Usain Bolt jen tak, že by spadl z nebe. Někde vyrůstá, má kolem sebe konkurenci, je to přirozené. Dříve tolik squashistů nehrálo na nejvyšší úrovni. Poskládali jsme tým, kterému se dařilo vyhrávat a teď je to podobné. Tehdejší družstvo by nemělo šanci uspět, to je logické. Kromě Koukala, který byl výjimečný, jsme neměli profi hráče. A když ano, šlo o výjimku. Dnes máme šest sedm hráčů mezi 160 nejlepšími na světě. Tehdy byl jeden ve stovce.

V jaké situaci byl squash tehdy ve sportovním světě a v jaké je nyní?

Teď jsme etablovaný sport, každý o nás ví. Mimo jiné i díky mým častým stížnostem na nesprávné přerozdělování financí. To lidé ví. Jsem ve funkci předsedy squashové asociace ve druhé etapě. Předsedou jsem byl od roku 1995 do 2000 a teď sedmým rokem od 2014. Rozdíl je takový, že tehdy pro mě bylo všechno nové, měl jsem daleko menší znalosti, šlo o nový sport. Naše požadavky k tomu byly adekvátně formulované a i vyslyšené. Jak jsem zmiňoval, teď jsme etablovaný spot, máme za sebou nejeden úspěch. V této druhé etapě mého předsedování o squashi ostatní sporty vědí.

Olga Kolářová-Ertlová zkusí zabojovat o svůj šestý squashový tuzemský mistrovský titul.
Přidá další titul? „Squashová maminka“ je černým koněm šampionátu

Jaké jsou vaše budoucí plány v pozici předsedy oddílu i asociace?

Lehká otázka, ale těžká odpověď. (usmívá se) Člověk stárne… Jedna věc je asociace a to, kam se bude ubírat politika státu směrem ke sportu. Sport doposud absolutně nenašel sebemenšího seriózního zastánce mezi politiky. Pro celostátní politiky není sport v České republice žádné téma. Po 32 letech od revoluce je to pro mě katastrofální zjištění, vzhledem k tomu, co se s populací děje. Lidé se vyvíjejí, vše se automatizuje, elektronizuje, IT je v kurzu, ale potřebu pohybu musel během covidu každý zažít. I nesportovec zjistil, jak nepříjemné je nemoct chodit do přírody. Což je sportem pro všechny, tyto pohybové aktivity. Pro náš politický aparát to ale není vůbec téma. Nechápu to. Každý má v rodině děti, synovce, neteře, bratrance, kteří dělají sport. A politiky nenapadne, v jak kritickém to je stavu. Když člověk sportuje, je odolnější, zdravější, veselejší, to my všichni víme. Klukům a holkám v kravatách to ale do hlavy nejde.

Jak moc ovlivnila covidová situace squash, nebudeme-li mluvit o té nepodpoře sportu ze strany politiků?

Úplná katastrofa. V tenisu bych to přirovnal situaci pro hráče od 150. místa žebříčku dál. Museli jít do práce nebo se nechat živit rodinami, nevydělávali si na sebe. Bez širší špičky se žádná oblast neobejde. A ne jen ve sportu, i řidiči autobusů nebo lékaři, vždy existuje pyramida, která generuje špičku, v každém oboru. Vůbec netuším, co všichni dělali, squash je oproti většině sportů chudým. Naše hráče svaz podporuje, to byla jedna z prvních věcí, kvůli které jsem zvedl hozenou rukavici. Čeští hráči neměli motivaci zabývat se squashem profesionálně. Neuživí je to. V covidu jsme je podporovali dál, ale neměli možnost hrát v zahraničí, jednotlivci ani družstva. Někdo si zajede odehrát bundesligu do Německa, někdo do Anglie, do Polska, dostane pět set nebo osm set euro. A to odpadlo. Pro hráče to byla tragédie. Hráč, co jezdí po světě, jsou najednou na nule a ve 28 letech je živí rodiče. Žádný příjem, nic se nehraje. O někom vím, že rozvážel pizzu. Stát v tomto případě absolutně selhal. Lidé si neuvědomují, že profesionální sportovec je jako závodní kůň. Ten když nezávodí, je z něj jateční zvíře. Co s ním? Zedník půjde po půl roce do práce, chvíli se rozkouká a může nahazovat omítku. My po půl roce prostě nemůžeme hrát. Stát to nebral v potaz, nebylo to pro něj téma. Dělal kritéria, která pro sportovce nedávala smysl. Výkon úplně zazdil a pro sport to byl trestný čin. Stačilo nechat nás testovat a vše by fungovalo, jako teď. Prostě není možné nenechat lidi sportovat a dětem zakázat skupiny v přírodě.

Ondřej Perušič.
Nejlepší čeští beachaři zvažují další spolupráci. Perušič prozradil tři podmínky

Pojďme k příjemnějším věcem. Začal republikový šampionát. Jak náročné byly přípravy v těchto podmínkách?

Upřímně, já to neprocesuji. Organizačně je jednodušší, že nestavíme skleněný kurt. Dodržujeme všechna nařízení, na které jsme zvyklí. Na turnaje nás jezdí třicet čtyřicet, vybrat potvrzení o testu nebo o očkování je sranda.

Na co se nejvíce těšíte?

Těším se, že na sebe někdo v dobrém slova smyslu upozorní. Máme slušnou špičku, i v ženách je poměrně vyprofilovaná. V rámci té špičky může dojít k zajímavým překvapením. Pak mě vždy zajímá, jak zahrají staří mladí. Junioři, co už by mohli vystrkovat růžky. A i na zkušené hráče, co jsou pomalu na konci aktivní kariéry a snoubí se v nich moment testosteronu a zkušenosti. Tam je to zajímavé.