Dobrý anděl pomohl již více než 500 rodinám

Pak z toho udělali velkou firmu, tu prodali a mají hodně peněz. A založili nadaci Dobrý anděl, která pomáhá rodinám s dětmi, kde se objevila rakovina. Prostě tuhle organizaci financují ze svého. Jak tak pololežím u televize, přišla manželka. Tak jsem jí to, co jsem četl, pověděl. O tom chlapíkovi. Že místo toho, aby si koupil vilu v Americe, dávají peníze do Dobrého anděla. Ona na mne koukala, protože nechápala, proč jí to zrovna v tuhle chvíli říkám. Najednou jsem oněměl. A vzápětí vykřikl na manželku: „Hele, hele, to je on!" V televizi totiž začal reklamní blok. A tam reklama na… na Dobrého anděla. Napadlo mne, že si s tím chlapíkem si musím sednout. Musím s ním udělat rozhovor.
Ten chlapík se jmenuje Petr Sýkora. Za chvíli máme schůzku…
Je všední den, on se právě vrátil z Nového Zélandu, kde nechal zbytek rodiny a zaskočil, vlastně zaletěl, si do Čech pomoci kolegům s Dobrým andělem.
Sedíme na pražském Smíchově, v jedné z místních kaváren. Prý to tady má oblíbené. A na první pohled je zřejmé, že i Petr je oblíbený. Mladého sympaťáka každou chvíli někdo zdraví.

O projektu Dobrý anděl, o vašich extrémních sportovních výkonech se toho napsalo dost.

Nikde ale nefiguruje vaše manželka. Je to tak, že o ní nechcete mluvit, nebo se na ni prostě nikdo neptá?

Nikdo se neptá.

Tak budu první. Máte rád extrémní výkony. Běháte, jezdíte na kajaku, lezete po skalách v Novém Zélandě, v Patagonii, účastníte se těžkých expedičních závodů.

Je vaše manželka Jindra sportovně stejně „šílená" jako vy?

„Šílená" bych neřekl. Často jsme spolu venku, před lety jsme spolu jako první Češi přeběhli Alpy z Německa do Itálie – sedm dnů a více než tři sta kilometrů. Bylo to krásné, zvládla to skvěle.

Jak?

Běh jako takový není rizikový. Měli jsme vnitřní hranici nastavenou tak, že kdybychom cítili, že tělo selhává, tak odstoupíme. I když přiznávám, že je to často obtížné rozpoznat. Denně jsme absolvovali průměrně 39 kilometrů.

Byly nějaké problémy?

Když jsme sbíhali z Kitzbüheler Horn, tak Jindru zlobily šlachy na pravém koleni. Myslel jsem, že se dobelháme do cíle etapy a končíme, pak se to ale spravilo. To víte, že za ni cítím jistou odpovědnost. Jsou závody, kde bych s Jindrou nechtěl závodit, i když by je mohla zvládnout. Vidět svoji dívku úplně zbídačenou, zmrzlou nebo špinavou asi žádný kluk nechce.

Kdy jste se seznámili?

Jsme spolu od vysoké školy, třináct čtrnáct let. Poznali jsme se jako studenti a jedno z našich prvních společných setkání bylo, že jsme si šli zaběhat.

Kde vaše manželka pracuje?

Pracovala v turismu. Je cvičitelkou jógy, má mezinárodní certifikát na takzvanou integrální jógu, částečně vypomáhá ve škole.

Co říká na vaše aktivity?

Po posledním závodě mi někdo říkal, že se o mne bojí. Já si však myslím, že moc ne. Ví, že jsem poměrně opatrný člověk, což se může někomu zdát jako zvláštní, protože při závodech i ve velkých horách neustále existuje takzvané objektivní riziko, které nemůžete zcela odstranit. Nikdy jsem v sobě neobjevil při jízdě na kole, na lyžích či v autě divokost, chuť ke zbytečnému riziku. Naopak. Když se ohlédnu, tak ale vím, že řada nebezpečných situací vznikla. Některá rizika si člověk ale v dané chvíli neuvědomuje. Ve čtyřiceti je člověk také opatrnější než ve dvaceti. Nejnebezpečnější ze všeho je paradoxně jízda na kole po Praze. Bohužel.

Proč vlastně závodíte?

Jsem rád venku. Závody nazvané „adventure racing" vám umožní podívat se na těžko dostupná místa. Přejet kajakem kanál Beagle, když kolem létají albatrosi, a závodit v Ohňové zemi to je jako sen. Cítím v sobě naše předky, kteří lovili ve smečkách, později pracovali venku, byli neustále v pohybu. Je to přirozené. Cítím, že mi pohyb dělá dobře. Ani ne tak fyzicky, protože to velké vypětí má asi podobný zdravotní efekt, jako kdyby člověk pět dnů pil a bral drogy. Dělá mi to ale dobře na duchu. Je to o krásnu, svobodě pohybu. Ale samozřejmě aspekt zkusit si, zda to dokážu, tu je. Lidé se mne ptají, zda vnímám při tom všem i okolí. Odpovídám - všemi smysly - chlad, teplo, vůně, zvuk vln nebo řeky, rozedrané nohy. Vnímám živly a cítím se v nich dobře.
V životě jste udělal řadu strategických rozhodnutí. Které bylo to první? Když jste se jako student s kamarádem rozhodli začít podnikat s kancelářskými potřebami?
Tehdy jsme moc neuvažovali, chodili jsme do školy. Řekli jsme si, že to zkusíme, přivyděláme si. Dále jsme se nekoukali. Zahraniční expanze, kupování, prodej firmy, to byl jiný šálek. Rozhodnutí byla spousta.

Kdy vznikla první myšlenka na Dobrého anděla?

Před dvěma a půl lety měl Andrej Kiska v Praze přednášku, kde popsal, jak Dobrý anděl funguje na Slovensku. S Honzou Černým nás jeho přednáška nadchla, a řekli jsme si, že tohle musíme udělat. Pochopil jsem, že se vlivem nemoci mohou dostat do těžkých situací celé rodiny, aniž by za to mohly.

Měli jste nějaké pochybnosti o startu projektu?

Potýkal jsem se především s vnitřním strachem. Bál jsem se, jak budeme zvládat kontakt s tolika osudy nemocných. A pak jsem také cítil hloupý strach z neúspěchu. Strach z jisté ztráty soukromí. To je ale pochopitelné. Nechtěl jste přece začít dělat něco s vědomím, že se to nepovede. Anděl je něco jiného než firma. Ta když nevyjde, je to nepříjemné, ale zavře se. Osobní propojení s Dobrým andělem je ale intenzivnější.

Máte za sebou rok a půl existence. Jak ten čas hodnotíte?

Mám z toho radost. Od listopadu 2011 Dobří andělé pomohli již více než 500 rodinám, kde má někdo rakovinu. Snažím se, abychom nebyli pohlceni cíli, ale užili si cestu. Jako při závodech. Abychom nezapomněli, pro koho a proč to děláme. Podnikatelskou řečí bych uvedl, že věřím, že zřejmě budeme schopni pomoci dříve či později každé rodině s dětmi v Česku, která se dostane do kontaktu s rakovinou. To je cíl. Velký cíl. Na tom pracujeme. Garantoval jste určitou dobu chod organizace, konkrétně pět let, kdy budete financovat provoz. Tato doba uplyne až za tři a půl roku. Relativně za dlouho.

Nicméně jste schopen po pěti letech říci Stop!? Nebo budete hledat jistě cesty, jak to po oněch pěti letech dále financovat? Nepředpokládám, že Anděla prodáte. A zavřít? To si asi neumíte představit.

Tohle byl přesně jeden z důvodů, kdy jsme na startu váhali. Je to dlouhodobý závazek. Možná celoživotní. V tomto smyslu nad organizací budu vždycky bdít. Peníze na provoz budou samozřejmě důležité, ale to teď neřešíme. Ale věřím, že peníze zajistíme, když za námi bude vidět výjimečný projekt, do kterého jsme dali my a spousta dalších lidí čas, energii a kapitál.

Máte podnikatelského ducha. Po kom?

Asi po dědovi, který byl podnikatel. Za první republiky měl velkoobchod se zdravotnickým materiálem. Komunisti mu ho vzali a on šel kopat tunel pod Letnou. Pamatuji si ho jako starého, skromného a šetrného člověka.

Vy jste mládí prožil v centru Prahy, prožil jste ho ve Stínadlech, kde se odehrává všechno dění legendárních Rychlých šípů. Máte je přečtené?

Jasně. Můj táta dal klukům nové vázání, krásná knížka. Už jsme ji četli.

Máte s manželkou dva kluky – pětiletého a sedmiletého. Už jste je vzal na nějakou adrenalinovou akci?

Snažím se to moc neuspěchat. Ono to třeba přijde samo. Anebo také ne. Roky cvičím každé ráno jógu, oba kluci mne museli vidět již nejméně tisíckrát. Přijde jim to normální. Přesto je k józe nevedeme, čekáme, zda ji objeví sami. Snažíme se, aby byli venku, aby se pohybovali vlastní silou. Třeba teď na Novém Zélandu chodí do školy pěšky. Cesta zpět je do kopce a trvá jim to tři čtvrtě hodiny. Připadá jim zcela normální, že chodíme pěšky. Znovu a znovu si uvědomuji, že cesta do školy je tou nejlepší částí dne, kterou spolu prožijeme. Já jim cestou čtu knížky. Tuhle jsme začali číst 20 tisíc mil pod mořem. Je to skvělé. Do sportu je ale moc nehoníme, chceme, aby vše otestovali, zkusili. Profesionální sportovce z nich vychovat nechci.

Jsou kluici raději v cizině, nebo spíše v Praze?

Hranice nevnímají. Na Novém Zélandu jsou nyní podruhé, a to na čtyři měsíce. Nejraději jsou tam, kde zrovna jsou. Kamarády mají v obou školách, na obou kontinentech.

Kolik máte denně volna?

Každý den chvilku, já nerozděluji den na práci a volno. Dříve to tak bylo, teď se mi to hodně prolíná. Snažím se mít úseky, kdy nejsem na počítači a nejednám.

Jde to?

Snažíme se s Jindrou držet volné středy, to se docela daří. V Praze mám rád starou Prahu, Kampu, Petřín, za Prahou Křivoklát, Karlštejn, Kokořín.

Přeneste se o deset let dále. Co bude?

Neřeším, co bude náplní té doby. Ale určitě to bude kombinace práce, pobytu venku, času prožitého s lidmi, které mám rád. Nevěřím v ten extrém, že bych přestal úplně pracovat. To jsem mimochodem nikdy nezkusil. Vlastně mne to ani nenapadlo. Pracuji naplno od osmnácti a chtěl bych pracovat do smrti. Ale taky nevěřím ani tomu, že by člověk za sebou měl nechat obrovské dílo a do toho dát všechno. Mně se líbí indiánská myšlenka, kterou zmiňuje Jarda Dušek. Indiáni, na rozdíl od nás, usilují o to, aby po nich pokud možno nic nezůstalo. To se mi docela líbí. Velká díla, velké pomníky, v to nevěřím. Svým dílem přispět, pracovat, radovat se z toho, co dělám. Víte, na Česko je Dobrý anděl již veliká neziskovka. V globálním rozměru je to ale drobet. Skoro nic. Tady vidíte, jak je všechno relativní.

K vaší otázce, co za deset let?

Kdyby to bylo jako teď, tak to by bylo výborný.

Zabýváte se tím, co bylo včera?

Každé ráno a pak už moc ne.

Jak?

Píšu si ráno deník, abych věci promyslel, zapsal, jak se na věci dívám. Zpátky se do něho zatím nedívám. Dnešek je důležitější než včerejšek. I když ze včerejška bychom si měli něco vzít. Poučit se…