Jako by olympijský vítěz z Londýna vycítil, že se motivace přesunula od závodění do jiných končin.

Na co budete nejvíc vzpomínat?

Nejvíc asi na lidi, kteří to dělali se mnou. Nejen u nás, ale i ve světě. Navíc se mi docela dařilo a sem tam jsem přivezl nějakou medaili. Díky úspěchům jsem u pětiboje vydržel tak dlouho. Ale to nebylo nejdůležitější. Hlavní byli ti lidé. 

Největší úspěch jste zažil na londýnské olympiádě. Je to největší zážitek?

Olympijské zlato je výjimečné, ale v Londýně jsem zažil na mistrovství světa v roce 2009 i kolektivní radost. Tehdy jsme vyhráli s Ondrou Polívkou štafetu, a to samé se povedlo i Lucii Grolichové a Natálii Dianové. To bylo neobvyklé. 

Stanete se trenérem. Jakou o tom máte představu?

Trénovat budu na Dukle, kde jsem doma. Jsem rád, že jsem dostal šanci přejít ze závodníka na trenéra. Až čas ukáže, jestli mi to půjde. Nicméně se na to těším, chci si to vyzkoušet. Dva roky to bude mým aktivitám dominovat.

Koho budete trénovat?

Jednou možností je, že bych se stal asistentem jednoho se stávajících trenérů dorostu, nebo měl přímo svou skupinu. Pak se mohu stát stážistou u nových klubů a pomáhat vychovávat trenéry, nebo bych mohl být pomocníkem pro určité disciplíny. Každopádně mě těší, že budu předávat své znalosti mladým lidem.

Máte vizi do budoucna?

Nosím v hlavě projekt na velký český závod v moderním pětiboji. Nevím, jestli se mi to může podařit, ale u nás žádný takový závod nemáme. Rád bych pětibojařům a fanouškům nabídl něco, co podle mě závodům chybí. Chtěl bych, aby byly všechny disciplíny na jednom přehledném místě a přijeli špičkoví závodníci.

Zřejmě to není ještě všechno, čemu se budete věnovat.

Chtěl bych dokončit magisterské studium na fakultě tělesné výchovy, při různých příležitostech budu působit jako motivační řečník a v neposlední řadě bych chtěl najít čas na partnerský život, na nějž při sportu nezbýval čas.

Absolvoval jste spoustu závodů a soustředění. Nebude vám takový život chybět?

Právě že nebude. Chci si od toho kolotoče odpočinout. Skončil jsem i proto, že mi to bohatě stačilo, i když vím, že jako trenér cestování neujdu.

Kdy vás začaly napadat myšlenky na konec kariéry?

Po devátém místu v Riu jsem začal přemýšlet, jak dlouho můžu závodit. Vždycky jsem si říkal, že je lepší skončit o dva roky dřív než o rok později. Myslím, že nastal správný čas.

Nedostaví se po čase určitá nostalgie?

Ještě mě nepřepadla. Říkám si, bylo to hezké, ale už je to za mnou. Mám dobrou náladu, těším se na to, co mě čeká.

V dnešním sportu jsme svědky návratů. Nehrozí něco takového u vás?

Vracet se na sto procent nebudu. Na amatérské úrovni ale budu pokračovat, nemůže totiž bez sportu být. Třeba koncem týdne budu bez tlaku na výsledek startovat na mistrovství světa v neolympijských disciplínách moderního pětiboje. Do Španělska letím s bráchou Tomášem. On nastoupí v biatle (plavání a běh, pozn. red.), já mám v plánu start v triatle (plavání, běh, střelba).

close David Svoboda info Zdroj: Deník zoom_in

Neposlušný koník„Na zlato jsem myslel už na olympiádě v Pekingu. Soutěž jsem měl výborně rozjetou a medaile se zdála blízko. Jenže jsem si na parkúr vylosoval neposlušného valacha Chun-chuna. Nedokázal jsem ho zkrotit, spadl jsem a bylo po naději. Tehdy jsem prohlásil, že si všechno vynahradím v Londýně.“

Vleklé zranění„Poolympijská sezona 2013 přinesla hodně bolesti. Začalo to zády, pokračovalo okosticemi a vyvrcholilo únavovou zlomeninou holenní kosti na levé noze. Po řadě vyšetření se ukázalo, že bolest způsobovaly potíže v oblasti bederní páteře. Zbavil jsem se toho až začátkem roku 2015.“