Kdo je Radek Juška?Narodil se 8. března 1993 v Hustopečích, vyrůstal ale ve Starovičkách. S atletikou začínal v patnácti letech v Břeclavi pod vedením trenéra Zbyňka Chlumeckého. Pod hlavičkou Olympu závodil od roku 2012, do Prahy se ale natrvalo přestěhoval dvanáct měsíců poté. V metropoli ho připravuje někdejší výborný vícebojař Josef Karas. Mezi Radkovy největší úspěchy patří účast a následné 20. místo na světovém šampionátu juniorů 2012 v Barceloně. Jde o úřadujícího mistra republiky s následujícími osobními rekordy: venku 794 centimetrů, v hale 776.

Radku, jaké byly vaše sportovní začátky?
Jako malý jsem začínal s fotbalem, hřiště jsem měl hned naproti domu. Se základní školou jsem ale jezdil na atletické závody, většinou mě zařazovali mezi skokany do výšky. A já zažíval první úspěchy. V době, kdy jsem přecházel na učňák do Břeclavi, jsem si řekl, že skloubím fotbal i atletiku. Po nějakém čase bylo třeba se specializovat a já dal přednost královně sportu.

Stále jako výškař?
Ano, zkoušel jsem nejprve výšku, poté trojskok a nakonec skončil u dálky. Přesněji, trojskok bych dělal rád dál, zlobila mě při něm ale záda.

Je nutné se v dobách učení specializovat?
Je to lepší, pokud nemáte na to dělat velmi dobře deset disciplín a stát se tak vícebojařem, musíte se nakonec stejně specializovat.

Proč jste nezůstal u výšky?
Nikdy jsem se nenaučil flop, nedokázal jsem se správně prohnout nad laťkou. Skákal jsem nůžkami, kterými jsem dokonce vystřihl lepší výkon než flopem, 187 centimetrů. Donekonečna to ale nešlo. Na svou výškařskou kariéru ale nenadávám, pomohla mi rozvinout skokanské dovednosti, naučil jsem se zapojit kotník, švihovku. To bych jinak neuměl.

Neměl jste, například zkraje přerodu, tendenci skočit spíše do výšky než do dálky?
Ne, to přijde automaticky, všestrannost mi neuškodila.

Pohled trenéra Josefa Karase„Radek měl štěstí, že začínal pod vedením vynikajícího trenéra mládeže Zbyňka Chlumeckého. Proto přišel do Prahy s vysokým osobákem. Nicméně trpěl a stále trpí nevyrovnaností. Je schopný skočit skvěle a příště o padesát centimetrů méně. Zdobí ho profesionální přístup, za přednost lze obecně označit hlavu. Horší je to s rozsahem pohybu, konkrétně kyčlí, který musí zvětšit. Má přirozenou rychlost, dynamický běh, technicky je ale stále nevyvážený. A jak vše vidím ohledně limitu na HME? Loni bych se jeho účasti zasmál, nyní už o skoku 780 centimetrů nepochybuji."

Váš nynější kouč Karas říká, že jste měl štěstí v tom, že vás na začátku připravoval kouč Chlumecký. Jak na něj vzpomínáte?
Trenér Chlumecký vychoval spoustu výborných atletů i lidí. Vzpomínám na něj rád, dal mi to, co jsem potřeboval. Mluvili jsme o všestrannosti, ve které nás právě on podporoval. Mou parketu jsme našli v dálce, což je právě jeho zásluha.

V Břeclavi jste se vyučil kovoobráběčem a zamířil za maturitou do Brna. Proč jste nepřestoupil do největšího moravského města také atleticky?
V Břeclavi jsem byl zvyklý, cestování mezi oběma městy bylo sice úmorné, ale dalo se zvládnout. Nebylo nutné nic měnit.

Kdy přišel čas na přestup do Prahy?
V roce 2012 jsem se v dálce zlepšil skoro o půl metru a na mistrovství republiky dospělých ve Vyškově skočil 771 centimetrů. Díky tomu jsem jel na mistrovství světa juniorů do Barcelony a zároveň dostal tři nabídky od pražských klubů. Jenže jsem šampionát pokazil, skočil 711 centimetrů a Dukla dala ode mě ruce pryč. Rozhodoval jsem se mezi USK a Olympem a také na radu trenéra Chlumeckého zvolil druhou variantu.

Jak vás přivítal nový kouč Karas?
Odjeli jsme na soustředění do Vysokých Tater, kde jsme si sedli, popovídali si a viděli, že si budeme rozumět. Zvolili poté tréninky, které mně naprosto vyhovují.

Josef Karas je bývalý desetibojař. Nikdy se tedy nespecializoval. Nevadí vám to?
Sedí mi to. Do tréninků zapojujeme všechno možné, jdu si třeba zaházet koulí, což je osvěžující a odpoutá to mysl od běžného drilu.

Může obohatit jinak než psychicky skokana do dálky vrh koulí?
Při kouli i dálce potřebujete výbušnost.

Za váš nedostatek označil trenér nevyrovnanost délky skoků. Vnímáte to stejně?
Člověka naštve, pokud na jedné akci skočí 790 centimetrů a na další 750. Zatím jsem ve věku, kdy se mohu každý závod zlepšovat. Výkyvy nesmí být větší než ze 790 na 780.

Také rozsah kyčlí prý není ideální. Dá se v jednadvaceti letech ještě zlepšit?
Ano, je třeba se neustále protahovat. Dělat rozštěpy, šňůry… Pořád je dost času posunout se. Samozřejmě existují závodníci, kteří mají svůj vrchol v mém věku, jiní ale vyzrávají okolo 26 let.

Jak jste zvládal přechod z malého města do velkého?
Na všechno jsem si zvykal postupně. Nejprve jsem jezdil do Prahy pouze na víkendy. Poté přišel zlomový bod, stěhování. Samozřejmě je rozdíl bydlet sám, prát si a vařit. Soustředil jsem se na atletiku, celá tréninková skupina mně pomohla a já všechno rychle překonal.

A měl přijít další posun v podobě nominace na venkovní evropský šampionát. Jak vzpomínáte na loňské mistrovství republiky v Ostravě, které vám vystavilo stopku?
Potřeboval jsem skočit 795 centimetrů, na šampionátu dal podruhé v krátké době 794. Poté se maximálně opřel do dalšího pokusu a zranil si boční břišní sval. Místo Evropy mě tak čekal čtyřměsíční výpadek.

Jak jste se s neúčastí v Curychu a nepříjemným zraněním vyrovnával?
Odcházel jsem naštvaný a zklamaný. Navíc jsem se poté dozvěděl, že jsem měl pro Curych dostat divokou kartu.

Díval jste se vůbec na evropský šampionát?
Ano, pustil jsem si televizi a nevěřil vlastním očím, když jsem viděl, že na finále stačilo 770 centimetrů. Škoda, měl jsem tady naději na umístění v nejlepší osmičce.

A místo toho regeneroval. V čem spočívala obnova skokanského stylu?
Jak říká trenér, začali jsme těhotenskými cviky. Dělali jsme dechová cvičení místo posilovny. Jezdili jsme na kole místo běhání. Ve chvíli, kdy jsme se dostali dále směrem k rychlosti, oživovali jsme techniku, která někde uvnitř byla a dostávali ji pomaloučku napovrch. Přiznám se ovšem, že se doteď bojím jít všechno naplno. Pocit se ovšem stále zlepšuje.

Kolik nyní skočíte?
Záleží z jakého rozběhu. Chodíme z šesti nebo dvanácti kroků. Z šesti jsem skočil 710 centimetrů. Už to naštěstí začalo vypadat jako skok. S technikou si ale stále hrajeme.

Limit halového mistrovství Evropy je 780 centimetrů. Kdy ho plánujete skočit?
V úterý chceme jít dálku ve Stromovce. Ideální by bylo skočit limit hned napoprvé, kdyby ne, počkáme na únorové mistrovství republiky. Bylo by fajn, kdybych limit pokořil už na prvních závodech, mohl bych poté začít naběhávat, republiku jít bez stresu a pilovat formu směrem k evropskému šampionátu. Do něj by bylo optimální zúčastnit se tří akcí.

Apropo závody, komunikujete při nich se svými soupeři?
Na škole jsem měl němčinu, nikoli angličtinu, jedním z mých prvních úkolů je, doučit se ji. Proto jsem na závodech spíše tichý.

Co na domácích akcích?
Tam jazyková bariéra odpadá a bavíme se úplně normálně. Většinu času ale stejně strávíme se sluchátky na uších, ve svém vlastním světě.

Na co myslíte před pokusem?
Na to, co je třeba udělat, aby byl skok dobrý. Po prvním mně trenér například řekne, abych tolik nenatáhl poslední krok před odrazem. Soustředím se proto na splnění jeho pokynu.

Vnímáte vůbec publikum?
Ne, že bych poznával přímo hlasy těch, kdo křičí. Podvědomě mě ale povzbuzování pomáhá.

Co kdybych na vás vykřikl: srabe, stejně přešlápneš!
To se mi ještě nestalo, na nějakých malých závodech to zkuste, ať si zvykám na negativní tlak. (směje se)

Cítíte se zralý na tlak domácího publika?
Ano, těším se na domácí fanoušky. Ve chvíli, kdy začal předprodej lístků na finále dálky, tak jsem jich nakoupil patnáct, prakticky pro celou rodinu.

Nebojíte se, že riskujete finanční ztrátu?
(směje se) Facebook je takovým fenoménem, že bych na něm lístky prodal. Udělám ale všechno proto, abych žádnou vstupenku nabízet nemusel.

K tomu potřebujete minimálně jeden dobrý pokus za hranici limitu. V jaké fázi skoku víte, že poletíte daleko?
To je složitá otázka. Většinou na odraze poznám, jak mě prkno „koplo". Jestli hodně nebo málo.

Do jaké míry se dá pokus ovlivnit při letu?
Určitě se dá ovlivnit. Přiznám se ale, že po odrazu příliš nevnímám. Let je už pro mě automatický.

Jaký pocit byste chtěl mít při odrazu na pražském halovém mistrovství Evropy?
Chtěl bych co nejlépe trefit desku. Hlavně, aby mě správně kopla. (směje se)