Poprvé jste na srazu před velkou reprezentační akcí. Co se vám honí v hlavě?

Mám naprosto úžasné pocity. Velice si vážím příležitosti, které jsem dostal od realizačního týmu a trenéra Ginzburga samotného.

Jak odhadujete své šance, že byste se mohl probít do konečné nominace pro olympijskou kvalifikaci?

Na jednu stranu musím být pozitivní a na tu druhou realista. V základní dvanáctce zatím asi nejsem, ale budu bojovat o každou příležitost se do Kanady dostat.

Cítíte z týmu, že se blíží velká akce a stoupá v něm napětí?

Rozhodně. Je to vidět na trénincích. Trenéři udělí nějaký pokyn a ten se pak plní s obrovskou energií. Když se někomu něco povede, tak se z toho všichni radujeme a naopak pokud někdo něco pokazí, tak ho podpoříme.

V šatně USK Praha jste se potkával s hvězdami české ligy, nicméně v národním týmu je to asi jiná káva. Jaké to je sdílet šatnu s Balvínem, Audou, Schilbem?

Je pro mě pocta být s nimi v šatně, ale hlavně hrát na palubovce. Úplně jiný level, než jsem byl zvyklý z Kooperativa NBL. Kluci jsou vyšší, silnější. Nicméně se toho nebojím a naopak z konfrontace s nimi chci vytěžit co nejvíc.

Cítíte se pod tlakem?

Ano, ale ne pod tlakem okolí. Spíše svým osobním. Vytvářím ho na sebe pokaždé a teď chci předvést to, co umím. Svými výkony se chci dostat už teď na olympijskou kvalifikaci, případně si nechat otevřené dveře do reprezentace a startovat na další velké akci.

Reprezentace mládeže je u talentovaných hráčů povinností. Ne každému se ale povede plynule přejít do dospělého nároďáku. Vám se to podařilo. Jak?

Povedlo, nicméně ještě jsem v něm nic nedokázal. Takže si nemůžu říct, že bych se v něm už zabydlel. Každopádně je to zásluha tvrdé práce, kterou konzistentně dělám. Hrozně mi to pomohlo a zvýšilo šance uspět i v mužském basketbale.

Z prvního srazu, před zápasy evropské kvalifikace v Litvě jste vypadl. Berete i tento kemp jako další zkušenost nebo šanci zabojovat o Kanadu?

Rozhodně to beru jako zkušenost, ale také chci nabídnutou šanci chytit za pačesy. Pokaždé, když mám možnost dostat se do závěrečné nominace, tak se snažím toho využít. Už jsem prostě takový. Chci vyhrávat a zajistit si olympijskou kvalifikaci bych považoval za jednu z mých osobních výher.

To je chválihodné, nicméně trenér Ginzburg je známý tím, že si musí nové hráče pořádně prověřit. Hráč si musí získat jeho důvěru. Dá se to za čtrnáct dní stihnout?

Ano, také jsem to slyšel a rozhodně to beru v potaz. Nechci se ale soustředit na něj, nebo co říkají ostatní. Chci ukázat, co umím.

Je pro vás úspěch České republiky na mistrovství světa v Číně tou správnou motivací a ujištěním toho, že jste si vybral ten správný sport?

Když jsem byl malý, tak jsem přemýšlel o tom, v jakém sportu bych mohl vyniknout. Objevily se myšlenky na házenou, která mi šla. Pak vyhrál basketbal, který strašně miluju. Dělám všechno pro to, abych v něm něčeho dosáhl. Zároveň poznávám spoustu chytrých kluků, kterým pomohl basketbal nejen dostat se na nejvyšší úroveň, ale procestovat svět a poznat strašně moc lidí.

Mluvil jste o házené, zvolil jste basketbal. Stalo se tak na základě fyzických dispozicí, které jste zdědil po předcích?

Basketbal jsem si vybral náhodou. Strejda nám koupil herní konzoli Play station 2. Potom jsem šel do obchodu s hrami a tam jsem viděl basketbal. Tak jsem si ho koupil a začalo mě to hraní natolik bavit, že jsem se přihlásil do basketbalového klubu u nás v Berouně. Takže to nebylo tak, že bych začal hrát basketbal na základě svých dispozicí.

Nicméně afroameričané se vyznačují atletičností, mrštností. Vnímáte to jako své přednosti i vy?

Rozhodně mi to pomáhá. Nicméně bych neřekl, že jsem nějak výjimečně atletický. Tedy mám na mysli oproti Američanům, co hrají v USA. Jsme na takové střední úrovni. Každopádně jsem dostal tyto dispozice jako sílu a rychlost do vínku, za což jsem rád.

Váš otec pochází z Guinee. Jak se dostal do České republiky jak vznikl váš česko – africký příběh?

Můj děda byl na léčení v Poděbradech, tedy tam, kde jsme teď zahájili reprezentační soustředění. Po návratu do Conakry, hlavní město Guiney, mému tátovi o zemi povídal. Jak dostudoval školu a o České republice věděl, vypravil se do ní. Nejdříve musel absolvovat kurz češtiny, shodou náhod zase v Poděbradech. Poté studoval v Praze na ČVUT, kde se seznámil s mojí mamkou, studentkou architektury.

Provozovali vaši rodiče nějaké sporty? Po kom máte sportovní geny?

Oba dva hráli basketbal. Mamka v Rokycanech, Berouně. Táta v Conakry dělal všechno, co šlo. Basket, fotbal. Ale oba dva nebyli nějací profesionálové. Sportovně založení ale jsou.

V České republice nemají děti ze smíšených manželství na růžích ustláno. Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte jinou barvu kůže než vaši vrstevníci a že to může být problém?

Už ve školce. Vzpomínám se na jeden příběh. Měl jsem hlídat tříkolku, což jsem dělal. Jenže mě dotyčný obvinil, že jsem mu ji vyměnil. Přišel jiný kluk a vzal mi tu mojí. Nikdo se mě nezastal a tam jsem si začal všímat, že něco není v pořádku. V pozdějším věku jsem si řekl, že si to nemohu brát tolik k srdci, protože by mě takové každodenní konfrontace zničily. Tím, neříkám, že jsem se s tímto problémem smířil. Když už to přesáhlo rámec, který jsem si stanovit, tak jsem to začal řešit.

Je rasismus problémem České republiky? Byl jste například na základní škole šikanován kvůli barvě pleti?

Víme, jak to chodí v českých školách. Děti si vybírají toho, kdo nějak nezapadá. Nedá se říct, že bych byl terčem šikany. Samozřejmě, že si mě dobírali, ale nebylo to nic strašného. Co se týče rasismu v České republice, nějaký problém tady bude, ovšem neodehrává se na nějak velké scéně. Respektive, lidé to nedávají tolik najevo a spíše svou nenávist skrývají.

Zajímal jste se někdy o zemi svých předků a navštívil jste někdy Guineu?

Že bych se přímo zajímal o Guineu, tak to se říct nedá. Ještě jsem ji nenavštívil, ale s tátou hodno hovoříme o tom, že bych měl. Oba moji bráchové Albert a Samba už tam byli, takže jsem poslední. Přemýšlím o návštěvě, ale musím si najít čas. Určitě bych se chtěl do Guiney podívat.

Prošel jste komplet českým mládežnickým basketbalem, ovšem potom odešel do USA. Nejste první ani poslední příklad. Proč talentovaní hráči odcházejí do zámoří?

Hodně mladých kluků vidí v USA zejména NBA. Přičichnou k univerzitnímu basketbalu a strašně se jim tam líbí. Můj osobní důvod byl ten, že jsem chtěl zkombinovat studium s basketbalem. Na USK Praha jsou výborné podmínky pro mládežnický basketbal spojený se studiem. Nicméně to nebylo podle mých představ. Konec konců, vždy by muselo být něco na úkor toho druhého. A to jsem nechtěl. Zároveň jsem chtěl vyšší soutěživost mezi hráči a také změnit prostředí. Hlavně do budoucna jsem usoudil, že je mít lepší titul, řekněme z kalifornské univerzity, než
z nějaké české.

Dávají univerzitní soutěže českým mladíkům více než dospělá Kooperativa NBL?

Je to hodně individuální. Záleží na mnoha okolnostech. Jaký má univerzitní tým program, jakého má trenéra. Když už se čeští kluci i holky vydají do Ameriky, tak je strašně těžké se tam prosadit. Je tam tolik dobrých hráčů, o každé místo v týmu se musí tvrdě bojovat. Někteří to nezvládnou mentálně, jiní fyzicky. Každopádně je to velká zkušenost. A kdo z ní vyjde pozitivně, má do do dalšího života obrovské plus.

Před covidem jste strávil rok na americké misi. Co vám přinesl?

Otevřel mi oči, jak je basketbal rychlý a fyzický. Je ohromně těžké tam driblovat a pak se dostat do nějaké střelecké pozice. Hlavně
v Americe je těžké dojít si za tím, co člověk chce. Každý, kdo tam jde, už má nějaké basketbalové dovednosti, ale musí to zvládnout v hlavě. Rozhodně i ten rok mi dodal sebevědomí. Nejen v obraně, ale především v útoku. Trenéři mě pořád nabádali k tomu, abych střílel a najížděl pod koš. Viděli, jak jsem si před i po tréninku přidával. Chtěli, abych to zúročil i na hřišti v té obrovské konkurenci.

Při covidové přestávce v USA jste se vrátil do USK. Patřil jste ke stěžejním ofenzivním hráčům týmu. Byl to úplně jiný Patrick Samoura než před odchodem.

Také jsem to vnímal podobně. Nějak mi kliklo v hlavě, že basketbal není jen o obraně. Jako v házené, kdy jde jeden na útok a druhý na obranu. Snažil jsem to na podzim předvést v Kooperativa NBL. Byl jsem rád, že mi v USK dali tu příležitost.

Jak se naskytla první možnost, vrátil jste se do Spojených států. Kádr USK jste opustil po základní části. Kvůli školním povinnostem?

Ano. Studoval jsem na Junior College a mohl jsem tam být jen dva roky. Potřeboval jsem získat titul, abych mohl přejít na univerzitu. Zpočátku jsem se věnoval všeobecnému studiu, ale pak jsem se zaměřil na byznys a ekonomii. V těchto oborech jsem získal kredity, které se přetransferují do univerzitního studia. Teď si vybírám, jestli studovat ekonomii nebo byznys management.

Jakou jste si vybral univerzitu a budete hrát NCAA?

Přesně tak a budu studovat ve městě Tyler v Texasu.

Kam míří Patrick Samoura ve svém basketbalovém životě?

Ambice mám velké. Netajím se jimi, ani se za ně nestydím. Chci ze života vytěžit maximum. Pokud se mi naskytne příležitost, chtěl bych si zahrát NBA. Pokud ne, tak plánem B je zahrát si v Eurolize. Neustále ji sleduji, stejně jako španělskou ACB ligu či francouzskou. Cíle mám veliké, uvidíme, kam mě talent a píle dovedou.