Kdo je Kamila Kordovská?Narodila se 4. prosince 1997 v Praze. Levá spojka začínala s házenou v šesti letech v Sokole Kobylisy II. Za své největší úspěchy považuje čtvrtfinálovou účast z Challenge Cupu 2013-14. To už nastupovala za Slavii, kam před sezonou 2012-13 přestoupila. V červenobílém dresu dosáhla také na stříbro z mezinárodní WHIL, finále Českého poháru a druhé a třetí místo v nejvyšší domácí soutěži. Kamila má za sebou už dva starty v ženském národním týmu, debutovala 7. října 2015 duelem s Itálií, ve kterém hned vstřelila čtyři branky. Ještě o tři více zaznamenala čtyři dny na to v zápase s Ukrajinou. Hrála i v mládežnických výběrech, s dorostenkami bojovala na mistrovství Evropy v Polsku, s juniorkami na chorvatském světovém šampionátu. Jde o Talent roku 2013.

Kamilo, jak vzpomínáte na mateřský oddíl Sokol Kobylisy II?

Jen v nejlepším. Hodně jsem se v Sokole naučila, poznala, o čem házená je. S holkama jsme měly skvělou partu, tréninky i zápasy nás bavily. Šlo o krásné časy.

Co pro vás znamenala nabídka od Slavie?

Posun. Tréninky na Slavii byly častější než v Kobylisích a měly o něco vyšší kvalitu. Už jenom proto, že jsem okolo sebe našla házenkářky, od kterých jsem se mohla učit.

Trpělo vaše sparťanské srdce?

S přestupem se naše rodina vyrovnala snadno. Doteď od spoluhráček občas zaslechnu vtípky na Spartu. Hraji za Slavii, a tak ji v házené fandím. V jiných sportech ale ne.

Bylo náročné zvyknout si na ostřejší režim, stát se členkou Sportovního centra mládeže?

O tak podstatnou změnu nešlo, zásadní přišla až při přechodu do žen.

V žákovských a dorosteneckých družstvech jste byla vůdčím typem. Stalo se vám později, že jste nestíhala?

Když jsem se dostala do WHIL, viděla jsem, že ztrácím. Holkám míč daleko víc letěl, nestačila jsem silově, což se projevilo především v obraně.

Budete si navždy pamatovat 21. září 2013 a váš debut v nejvyšší soutěži se Sencem?

Vybavuji si ho. Senec ale nebyl až tak kvalitní soupeř, porazily jsme ho 45:19. Daleko více mně utkvěla v paměti finálová série s Mostem z téže sezony.

Můžete nám popsat svůj první interligový gól?

Ten si nepamatuji. Popíšu vám ale druhý, kdy mně Knedlík nahazoval Ameriku.

A teď česky.

Jana Knedlíková naskakovala z křídla a nahazovala míč na brankoviště a já ho z výskoku poslala do branky.

Nakousla jste sérii s Mostem. Po ní se objevila v médiích fotka vaší uplakané tváře. Veliké zklamání?

Ano, vedly jsme 2:0 a jely do Mostu. Věřily jsme, že tam jednou vyhrajeme. Bohužel nám oba zápasy nevyšly, psychika šla dolů a prohrály i doma. Šlo o hodně emotivní chvíle a slziček jsem se prostě neubránila.

Ženské emoce se často složitě odhadují. Hledíte na smějící se tým, který prohrál o deset branek. Jak zvládáte porážky?

Prohry těžko nesu, kdo je má taky rád. Pokud jde o jednoznačnou porážku, jsme naštvané samy na sebe, pokud o branku, je vše o mnoho horší. Letos jsme si naštěstí zabrečely jen v Michalovcích.

Patnáctileté 'mládě' vkročí do interligové kabiny. Co si v ní dovolí?

Jsem ukecaná, proto jsem neseděla v koutě a nemlčela. Možná na prvním tréninku, kdy jsem byla vyplašená. Postupem času jsem se začala více zapojovat. Holky mě brzy přijaly mezi sebe.

Co všechno musí novicka udělat, aby se ostatním vyrovnala?

První sezona je pro nováčka nejlehčí, nikdo ho nezná, nic se od něj neočekává, může jenom překvapit. Od druhé už soupeři tuší, co dovede a jeho hra se musí stát pestřejší. Najednou už nestačilo, že umím vystřelit do jednoho kouta branky, musela jsem být schopná trefit všechny čtyři. Obrana už nebyla jen jedna na jednu, šlo o celkovou souhru.

Obrana skýtá řadu ostrých střetů. Co na nich přitahuje mladé děvče?

Možná si na hřiště jdu vybít zlost. (směje se) Kontakt mě baví. Nedáme si nic zadarmo.

Mezi své největší úspěchy řadíte čtvrtfinále Challenge Cupu. Šlo o tolik rozdílnou zkušenost, než třeba utkání WHIL?

Úroveň WHIL je srovnatelná zhruba s druhým kolem Challenge Cupu. Poté už narazíte na vyšší kvalitu.

Setkala jste se na klubové úrovni s lepším týmem než Issy Paris Hand, který vás vyřadil ve čtvrtfinále poháru?

Asi ne, dvojutkání s nimi jsme prohrály o osmnáct branek. Šlo o ohromnou zkušenost, všechny jsme byly rády, že jsme si mohly podobné zápasy vůbec zahrát. Přišla i nová motivace, více makat, abychom se jednou dostaly na podobnou úroveň.

Jak dlouho předsevzetí vydrželo?

Držíme se ho stále. Trénujeme tvrdě často až dvakrát denně a já věřím, že jednou kvalit Pařížanek dosáhneme.

Rok 2013 pro vás znamenal i titul Talent roku. Emotivní chvíle?

Ocenění si ohromně považuji. Motivuje mě do další práce. Na druhou stranu jde pro mě o závazek. Snažím se okolí hlavně nezklamat.

Díváte se na cenu každé ráno?

Ne, žiji ve střídavé péči. Cenu proto vidím jen čtrnáct dní, kdy jsem u taťky, k mamce si ji nevozím.

Talent roku, medailistka WHIL, reprezentantka, půvabná dívka… Nezatočila se vám hlava?

Za nikoho lepšího jsem se nikdy nepovažovala. Jsem takový typ člověka, co raději slyší kritiku, než chválu.

Tací lidé existují?

Ano, chvála mě potěší, kritika ale někam posune.

Pokud byste si mohla vybrat, chtěla byste pracovat raději s trenérem nebo trenérkou?

Složitá otázka. Ve Slavii nyní zažívám první zkušenost s trenérkou. Neřekla bych, že je práce pod ní lepší nebo horší, spíš vidím jiný úhel pohledu.

Jaký?

Trenérka Vítková prožívala dlouho stejné pocity, jako my teď, což je veliká výhoda. Vidí nám do hlavy. To kouči nemohou, jelikož nejsou ženy.

Připomíná Slavia ve vašich očích dobře vyladěný stroj?

Kdykoli se daří, vše je lepší pro psychiku týmu. Máme za sebou nesmírně důležité vítězství v Porubě, jsme proto dobře naladěné.

Je WHIL o souboji o druhé místo? Chápu správně rozložení sil Michalovce a zbytek světa?

S Michalovcemi se dá hrát. Rozhodně nebudou stoprocentní. Někde klopýtnou, ať v Mostě, Porubě, nebo u nás. Osobně myslím na boj o zlato.

V zápasech často berete zodpovědnost na sebe. Tak si věříte?

Vepředu branku vždycky nějak střelíte, jde hlavně o obranu. Každý tým má útočné typy, hlavně spojky nebo hráče do brejků. U nás mě, Terku Pokornou, Verču Galuškovou, Kačku Keclíkovou nebo Verču Malou.

Poslední minuta v Porubě pro vás znamenala zlost ze zranění i radost z výhry. Co převažovalo?

Vinou kotníku jsem brečela, vnitřně jsem se ale těšila z vítězství. Druhý pocit převažoval.

Myslela jste na reprezentační sraz?

Určitě mě to napadlo. Bude záležet na lékaři, jestli mě pustí. A také na dohodě mezi trenéry. Věřím, že se dám brzy dohromady.

Jak to, že jste se tak mladá dostala do reprezentace?

Měla jsem štěstí. Hanka Kutlvašrová otěhotněla, řada holek končila. Musely se hledat mladé hráčky.

Čím je pro vás národní tým?

Vrcholem kariéry. Každý sportovec chce reprezentovat svou zemi.