Pane rozhodčí, jak se připravují na utkání extraligoví sudí?

Přípravu bych rozdělil na tři části. První je fyzická. Chodíme do posilovny, běháme… Druhá část zdokonalování se týká pravidel. Od letošní sezony nastaly podstatné změny v pravidlech, které musíme vstřebat. No a ta poslední je mentální. Večer před zápasem se musíte udržet v pohodě. Hlavně nejít na hřiště s nějakými osobními nebo pracovními problémy.

Je nějaké ragbyové pravidlo, které nemáte rád?

(směje se) Obtížně se posuzuje hra na zemi. Jde o situaci, kdy na ní leží míč a soupeři se o něj přetlačují. Tento okamžik podléhá celé řadě pravidel. Hráči nesmí hrát rukou. Často se ale stane, že to někdo udělá a složitě se mu pak vysvětluje přestupek.

Jak důležitá je komunikace s hráči?

Velice. Na rozdíl například od fotbalu máme to obrovské štěstí, že k sobě mají hráči a rozhodčí podstatně blíž a mají k sobě i daleko větší respekt. Všechno je o psychologii. V rámci tréninků, které absolvuji u evropské nebo světové federace, se zaměřujeme na komunikaci. Konkrétně například na to, jak udělit hráči trest.

K čemu docházíte?

Primární je komunikovat s kapitánem, který je odpovědný za družstvo. Jemu pak konkrétně vysvětlit, kdo se čeho dopustil.

Svou sportovní kariéru jste zasvětil Pragovce. Pískáte i její utkání?

Podle pravidel nemohu Pragovce pískat extraligu, ani poháry. Občas pískám její přátelská utkání se zahraničními týmy. Snažím se tomu ale vyhýbat. Je pravda, že domácí celky čekají, že jim domácí rozhodčí pomůže, což není možné.

Ruku na srdce. Měl jste na hřišti někdy strach?

Jednu potyčku jsem bohužel zažil. Bylo to na začátku mé kariéry, kdy jsem pískal utkání o třetí místo extraligy mezi Brnem a Spartou. Zápas jako takový byl hodně vyhrocený. Jeden z hráčů mě napadl a zlomil mi nos. V té chvíli mě u ragby podržela podpora ostatních, jak hráčů, rozhodčích, tak funkcionářů. O tom, že stále pískám, rozhodla má láska ke sportu i k lidem, kteří ho dělají.