Adélo, mohla byste zkusit
popsat ty první okamžiky poté, co rozhodčí zapískal konec utkání o bronz? Co jste v té chvíli prožívala, na co jste myslela?

Těžko se to popisuje slovy. Byla to neskutečné. V momentě, kdy zapískal, mnou projela vlna naprosté euforie, opadla veškerá bolest i únava, která byla už opravdu veliká. Ostatně byl to jeden z mála mých zápasů, které neskončily před limitem a kdy jsem zápasila celých šest minut. Jestli jsem vůbec na něco myslela, tak na to, že ta dřina se vyplatila a že jsem to dokázala.

Před začátkem turnaje jste
 říkala, že jste asi v nejlepší formě vůbec. Potvrdilo se vám to pak na žíněnce?

To jsem byla, ale v den zápasu jsem se tak rozhodně necítila. Chvílemi jsem se dokonce cítila dost slabá a bolela mě hlava. I při utkáních jsem často cítila vyčerpání.

Utkání o bronz jste téměř po celou dobu kontrolovala, ovšem na konci první kola jste málem skončila na lopatkách, a stav tak byl v půli nerozhodný 4:4. Co se stalo?

Kvůli této akci jsem dostala od pár lidí vynadáno, že se o ně pokoušel infarkt. (směje se) Nejvíce to poznamenalo trenéra Hemzu, který po utkání nemohl téměř mluvit, jak na mě řval. A co se stalo? Snažila jsem se soupeřce zakročit nohu, ale udělala jsem to tak špatně, že jsem z toho sama spadla na záda. Naštěstí jsem se z toho ale nějak vymotala a dokázala z toho ještě udělat body, čímž jsem zase srovnala stav.

Jaká byla atmosféra v hale, přišlo hodně diváků? A necítila jste výrazněji, že zápasíte proti domácí zápasnici?

V hale byla úžasná atmosféra! Řekla bych, že na zápasnický turnaj byla účast opravdu velká, a také se opravdu výrazně fandilo. Navíc jsem si díky svému zranění a obrovskému monoklu na pravém oku udělala pár kamarádů u ochranky, a ti za námi dokonce před utkáním o bronz přišli, že nám moc fandí. A to věděli, že půjdu s Polkou. Navíc polský tým během tohoto zápasu skandoval ''Agi'', jelikož soupeřka se jmenovala Agnieszka, a já si na chvíli myslela, že skandují ''Adi''. Z toho jsem byla trošku zmatená. (znovu se usmívá)

Jak moc vážné je to zranění oka? A jak moc vás 
omezovalo?

Když jsem odjížděla do Polska, tak to vypadalo, že se to bude skoro dobré. Pak jsem ale ve čtvrtek upravovala poslední kila na kontrolu váhy, tahala jsem se na žíněnce s trenérem, a když jsem zabrala, tak se mi krev znovu vylila kolem oka a strašně to nateklo. Přišla velká bolest a skoro jsem na to oko neviděla. V turnaji mě to pak trochu omezovalo, protože jsem se o oko bála a do akcí jsem nechodila tolik naplno, jak bych mohla. Hned, jak jsem sešla ze žíněnky, automaticky jsem vždy šla na židli ke zdravotníkům, kteří už pro mě měli připravený sáček s ledem. Během utkání o bronz za mnou dokonce celý zdravotnický tým přiběhl o přestávku do rohu a ptali se, jestli jsem v pořádku. Tak jsem jen odvětila „wszystko fajne" a už jsem zase šla zpět na žíněnku.

Petr Vurbs