K volejbalu vás asi přivedla maminka, že? (Monika za svobodna Pospíšilová – dlouholetá hráčka Rudé Hvězdy Praha, pozn. red.)
Přesně tak, pro mě ani jiná možnost nebyla. Navíc pocházím z Odolene Vody, kde jde o sport číslo jedna. Ze začátku jsem sice hrál fotbal, ale jednou mamka přišla, že mě přihlásila na volejbal. Začal jsem tam chodit, bavilo mě to a už jsem u něj zůstal.

Odolena Voda a Lvi Praha – dva rivalské celky. A vaše maminka v Aeru trénuje. Nese vaše angažmá na Lužinách těžce?
Menší rivalita mezi námi panuje. Ale přeje mi. Tipnu si: kdyby si musela vybrat, jakému týmu má fandit, budeme to my.

Maminky jsou křehká stvoření. Dá se s tou vaší hecovat?
Zrovna s mojí mamkou určitě, ona je na takové drobné hecování vhodný typ. A ten, kdo častěji vyhrává, je doma tím pravým pánem. (směje se)

Očima trenéra Tomáše Pomra
„Honza je největší českou volejbalovou nadějí své kategorie. Smečař, který výborně přijímá a má ideální postavu – přes dva metry. Jen ještě potřebuje trochu zesílit a nabrat rychlost. Jinak pracuje s perspektivou národního týmu. V mužské extralize bude zatím plnit roli čtvrtého smečaře. Důležité je, aby se v áčku více zapojil do tréninku. Loni absolvoval jeden za týden, teď už půjde o tři. Vedle toho by měl táhnout juniorku a béčko v první lize.“

Rozdělujete čas mezi šestkový volejbal a beach. S Tadeášem Trousilem jste se v roce 2018 dokonce stali vicemistry Evropy. Už máte jasno, kterou cestou se vydáte?
V tom jsem měl vždycky jasno, jedničkou jsou pro mě šestky.

Proč? Třeba postup na olympiádu je daleko reálnější na písku.
Na beach mám ještě čas, můžu se k němu přesunout později. V šestkách teď budu bojovat o místo v áčku Lvů. To je můj největší cíl.

Když tak porovnávám vaše úspěchy: je více být desátý na světě, nebo druhý v Evropě?
Větší hodnotu má pro mě mistrovství Evropy. Vždyť se hrálo doma (ve Zlíně), šlo o náš první mezinárodní test a navíc nám vyšel výborně.

Zlín tedy stavíte nad zkušenost z Tunisu?
Podívat se do Tunisu byl pro mě zážitek. Porovnat se s nejlepším světovým volejbalem taky. Ale výsledkově je pro mě medaile ze Zlína víc. Mám ji pořád na očích doma nad postelí, je pro mě tou nejlepší motivací.

A další motivací je dostat se do áčka Lvů. Jaké jste měl pocity, když jste se o posunu dozvěděl?
Jako malý jsem nad extraligou vůbec nepřemýšlel. Teď už jsem pátým rokem na Lužinách a šanci jsem vyhlížel. Chci se ukázat. Dokázat trenérovi, že už můžu pomoct.

Jak vlastně probíhá taková pozvánka do áčka?
S trenérem Pomrem se vidíme každý den v hale. Loni už jsem si mohl s áčkem párkrát zatrénovat. Přišel za mnou a řekl: pojď to zkusit s námi. Taková šance! Nikdo by ji neodmítl. (směje se)

Do kabiny ovšem nepřijdete sám. Nastěhují se do ní i velmi dobří cizinci. Trochu komplikace, nemyslíte?
Nepředpokládám, že bych měl nastupovat v základu a brát cizincům prostor. Ti přišli proto, aby mužstvo dotáhli za výsledky, pozvedli jeho kvalitu. Už jenom pocítit atmosféru extraligy pro mě bude plus a obrovský skok v kariéře. Myslíme na titul a já chci být platným článkem týmu. Trochu pomoct, aby fungoval a vyhrávalo se.

Už loni jste se občas setkal s australským smečařem Thomasem Douglas-Powellem. Trénoval jste se s vítězem Ligy mistrů Jiřím Králem. Co jste se od nich naučil? Kdo vám pomohl nejvíce?
Když nad tím přemýšlím, tak Mára Šulc. I když je mladý a nejde o největší hvězdu, tak mi při trénincích i zápasech skvěle radil. A pak to byli Jirka Král se Šimonem Krajčovičem, dva zkušení borci. Jirka je největší persona, moc mi pomohl při blokování.

Tam jste cítil největší rezervy?
U mladého hráče najdete rezervy ve všech činnostech, na každé je třeba pracovat. Jsem smečař, takže musím být stabilní přihrávač i dobrý útočník.