Jde o historický úspěch, jelikož turnaj Světového okruhu doposud dokázaly vyhrát pouze české ženy, mužům se to podařilo úplně poprvé. „Po skončení zápasu jsme cítili pocity vděku a zadostiučinění směrem k našemu týmu v čele s italským trenérem Andreou Tomatisem,“ říká šestadvacetiletý David Schweiner, který už se chystá na další turnaje.

Dosáhli jste ohromného úspěchu. Už jste si to sám uvědomil, jak moc velkého, nebo to teprve přijde?
Děkujeme moc! Máme nesmírnou radost, čeho se nám povedlo docílit. Já si to zatím moc neuvědomuji, co se vlastně stalo, ale to asi časem přijde. Ještě víc než z výsledku jsme nadšeni z předvedené stabilní hry, která nás úplně nezdobila. (usmívá se)

Jaké jste měli pocity bezprostředně po posledním míči finálového zápasu?
Pocity se moc nelišily od těch v předchozích zápasech, protože jsme věděli, že jsme zahráli dobrý zápas a porazili papírově silnějšího soupeře, který toho ve většině případů dokázal několikanásobně více než my. Po skončení zápasu to byly pocity vděku a zadostiučinění směrem k našemu týmu v čele s italským trenérem Andreou Tomatisem.

Kdy během turnaje jste čelili nejhorší situaci?
Jako zlomový moment a nejtěžší zápas hodnotím čtvrtfinále proti domácím Katařanům. Nastupovali jsme proti jednomu z nejfyzičtějšímu týmu na tour, a to v jejich domácích podmínkách. Bylo neuvěřitelné teplo a z pouště foukal horký vítr, což výkonu klukům ze střední Evropy vůbec nepřidá. (směje se) Zápas měl všechno tři sety, dlouhé koncovky a v našem případě otočený třetí set, respektive zápas. Prohrávali jsme ve třetí sadě 11:13 a podařilo se nám vyhrát 17:15, což nám dodalo hodně sebevědomí do dalších zápasů a zároveň sebralo zbytky sil.

Budou si teď na vás soupeři dávat mnohem větší pozor?
Už delší dobu pozorujeme, že jsou soupeři lépe připraveni. S tímto úspěchem to nebude jiné a na nás je se přizpůsobit a reagovat na obranný systém soupeřů co nejrychleji.

Jaký je váš nejbližší program?
Teď si užíváme několik dnů volna a od pondělí 22. března budeme pokračovat v přípravě na další turnaje světové série. V dubnu nás totiž čekají tři po sobě jdoucí turnaje v Cancúnu v Mexiku. V květnu bychom se měli vracet zpět do Evropy, kde nás čekají turnaje v Soči a zejména domácí turnaj v Ostravě.

Přibližte, prosím, sezonu profesionálního beachvolejbalisty.
Sezóna začíná vždy přípravou na konci listopadu v Římě, kde se až do Vánoc soustředíme na fyzickou a technickou stránku. Po Novém roce se většinou přesouváme na Kanárské ostrovy, kde se dá trénovat venku na pláži, což je stěžejní pro adaptaci na venkovní podmínky vítr, slunce, teplo. V březnu začínají první turnaje a s menšími přestávkami se hraje až do září, října. První část sezóny se odehrává v Asii, Americe, v létě se přesouváme do Evropy a na podzim je to opět Asie nebo Amerika. Většinu roku tedy strávíme po soustředěních a turnajích na cestách a doma se moc neohřejeme. (usmívá se)

Kdy naposledy jste se představili v České republice?
V červnu 2019 se v Ostravě konal turnaj stejných kvalit a poté až mistrovství České republiky v září 2020 v Opavě.

Jak moc ovlivnila váš sport současná celosvětová situace?
V roce 2020 se kvůli pandemii nekonal jediný mezinárodní turnaj, což doufáme, že se v roce 2021 změní a dočkáme se, doufejme, i olympijských her v Tokiu. Současná situace nám vzala turnaje, nic-méně trénovat jsme stále mohli a v porovnání s jinými odvětvími jsme na tom ještě dobře. Není to příjemné, ale víme, že na tom jsou někteří lidé mnohem hůře.

Co všechno jste stihli či mohli odehrát a odtrénovat v roce 2020?
Rok 2020 se nesl v duchu nekonečného trénování bez mezinárodních turnajů. Mimo několik podniků na národní tour jsme se snažili vyléčit zranění z předchozích let a zapracovat v tréninku na našich slabých stránkách a nedostatcích. Zároveň jsme si mohli na podzim užít delší volno a odpočinout si před nadcházející sezónou 2021.

Věříte, že nás všechny čeká lepší doba a začne se vše zlepšovat?
Věřím, že se vše začne vracet do starých kolejí, ale ještě si na úplný návrat budeme muset počkat. Nerad bych komentoval situaci ohledně pandemie, protože názorů máme kolem sebe příliš a ten můj bez příslušného medicínského vzdělání by byl stejně irelevantní.

Jak dlouho se plážovému volejbalu věnujete?
Už to bude šest let, co jsem měl svůj první trénink plážového volejbalu. Začínal jsem jako malý kluk s tenisem, který jsem postupem času vyměnil za klasický „šestkový“ volejbal a ve dvaceti letech pak přešel na písek.

Je pravidlem, že beachvolejbalista za sebou má i klasický volejbal? Nebo už jsou dnes i specialisté, kteří se beachi věnují od mala a do klasického halového se nezapojili?
Dříve to pravidlem bývalo, ale beachvolejbal už není v plenkách a prošel si také svým vývojem. Někteří mladší kluci už na písku začínali a pravidlem to už není. Prvky jsou v obou sportech stejné, ale liší se provedením v prostředí s venkovními vlivy.

Jaké jsou vaše největší cíle a sny?
Sen byl od mala reprezentovat a dělat sport na té nejvyšší úrovni, ale jakmile byl dostižnější, změnil se v cíl, ke kterému vedla jasná cesta. Momentální cíl je dostat se na olympijské hry v Tokiu a snem by bylo uhrát tam dobrý výsledek.

Určitě jste pořád na cestách. Kolik času během roku strávíte doma?
Je to tak. Za normální situace trávíme mimo Českou republiku více než sedm měsíců. Není to jednoduché, ale bohužel se bez toho nedá obejít. I v období kdy nejsou turnaje a do zahraničí nemusíme, což je zejména zima, se neobejdeme bez cestování na soustředění. Rozdíl mezi trénováním v hale v Česku a venku s větrem je velký a k tomu, abychom mohli soupeřit s těmi nejlepšími na světě, se musíme připravovat v co nejautentičtějších podmínkách.

Na co byste nalákal malé děti, jejichž rodiče přemýšlí o tom, na jaký sport ho dát?
Není důležité, o jaký sport půjde. Důležité je, aby to děti bavilo, našly si dobrou partu kamarádů a dělalo je to šťastnými. Není ani špatné vystřídat několik sportů a vyzkoušet si, jaké jsou výhody každého. Každý jsme jiný. Někdo potřebuje k radosti kolektiv, někdo chce být zase sám, a tak volí individuální sport. Děti si samozřejmě samy na jisto nevyberou, ale podle jejich chování zaručeně poznáte, jestli se jim to líbí nebo ne. Není totiž nikdo upřímnější a pravdomluvnější než malé děti. Co neví, to nepoví. (směje se)