„Co se mi líbí na Praze? Že je to takové malé hlavní město, žádný blázinec jako třeba v Paříži. Je tady klid,“ říká.

A srovnávat už může. Francouzská basketbalistka USK Sandra Le Dréanová v metropoli hraje druhou sezonu, smlouvu má ještě na tu následující. A potom? „Ještě si nejsem jistá, plány do budoucna ještě nemám.“

Na život v Praze si ale stěžovat nemůže. „Je jiný, to jo,“ uznává třicetileté křídlo vysokoškolského týmu. „Nemám s ním ale v podstatě žádné problémy, tým za mě všechno řeší. Nemusím se starat o žádnou administrativu, vím, že když mám nějaký problém, můžu zavolat a oni mi pomohou. I to můj život tady zpříjemňuje.“

Začátky v novém prostředí ale nebyly žádný med. Před přestupem do Prahy působila jen ve francouzských týmech. Pět let v Aix-en-Provence, které bylo jejím prvním profesionálním angažmá, pak šest sezon ve Valenciennes.

„Nejtěžší byly první dva měsíce,“ vzpomíná pětinásobná šampionka francouzské ligy. „Neměla jsem tady žádnou oporu, byl tu nový kouč, nové spoluhráčky. Od začátku jsem naštěstí mohla používat francouzštinu s trenérem Blažkem, v týmu se ale mluví anglicky.“

Teď se snaží proniknout i do češtiny. „Mám i svého učitele, ale není moc čas,“ posteskne si. „Minulý rok jsem se snažila mít dvě hodiny týdně, teď mívám dvě až tři. A doma? Přítel mluví francouzsky jen trochu, ale učí se. Komunikujeme anglicky, francouzsky i česky. Všechno dohromady.“

Se změnou prostředí přišlo také zvykání si na nový styl hry. „Už samotná česká liga je úplně jiná,“ všímá si Le Dréanová. „Je dost nevyvážená. Tady jsou tři čtyři týmy a za nimi díra. Ve Francii jsou všechny zápasy náročné a je třeba je odehrát s maximálním nasazením. Český basketbal je ale dost fyzicky náročný a tvrdý.“