Zatoulaný pes

„Za dva dny jsem měla slavit osmnácté narozeniny," vzpomíná Veronika Silná. „Jezdím opatrně. Domů do Dolních Beřkovic jsem toho večera měla jen kousek. Do cesty mi vběhl pes. Snažila jsem se mu vyhnout. Zvládla bych to, kdyby u krajnice neležely panely. Trefila jsem se pravým kolem do mezery mezi nimi. Kolo se zlomilo – a auto vyletělo do vzduchu. Ohromil mě náraz, při kterém vystřel airbag. Když jsem otevřela oči, došlo mi, že mám před sebou kmen stromu. Nemohla jsem se pohnout. Kolem projížděla auta, ale žádné nezastavilo. Zalehla mě hrůza, že tam do rána umřu," popisuje svoje vnímání události.

Při vší smůle měla štěstí. Vozidlo ve stromě neuniklo pozornosti projíždějící řidičky. Ta přes linku tísňového volání 112 přivolala pomoc. A události se rozběhly…

Život v ohrožení

Sektorové operační středisko Hasičského záchranného sboru (HZS) Středočeského kraje v Mladé Boleslavi vysílá k dopravní nehodě u Vlíněvsi jednotku profesionálních hasičů z Mělníka. O mimořádné události je vyrozuměna Policie ČR a zdravotnická záchranná služba.

„Z dálky jsem zaslechla zvuk sirény. První přijeli hasiči. Ujišťovali mě, že to bude dobrý, jen co se ke mně dostanou. To mě uklidnilo. Byla jsem ráda, že tam na to nejsem sama," neskrývá pocity Veronika. A jedním dechem dodává: „Hasiči to se mnou neměli lehké."

To potvrdí i velitel zásahu nprap. Petr Janda, člen týmu posttraumatické péče HZS: „Na komplikovanější zásah u dopravní nehody si za dvanáct let služby nevzpomínám. Vozidlo bylo na boku, střechou namáčklé na strom. Žena zaklíněná uvnitř byla při vědomí. Ze zdemolovaného vozidla jí koukala jen hlava. Dobře to nevypadalo. Stěžovala si na silnou bolest v dolních končetinách a na špatné dýchání. Lékař záchranky přivolal vrtulník. Jak těžká zranění žena utrpěla, a jestli nemá nějakou část těla přimáčknutou mimo vozidlo, se zjistit nedalo. Kolik času na vyproštění máme, to jsme nevěděli."

Hasiči se nevzdávají

Vyprošťování osob z havarovaných vozidel je záchranářská dovednost hodná obdivu. „Prvořadým úkolem je vytvořit podmínky k tomu, aby se ke zraněnému dostal doktor. Pokud je člověk v havarovaném voze při vědomí, podřizuje se způsob vyprošťování jeho pocitům. Nezbytné to bylo i v tomto případě. Po zajištění zdeformovaného vraku proti nežádoucímu pohybu nám nečinilo starosti jen kroucení karoserie. Bylo tu ohromné nebezpečí, že to ženu uvnitř rozmačká," přibližuje Petr Janda. O tom, co při zásahu riskoval on sám, nemluví.

„Nasoukal se ke mně pod střechu bez přilby. S ní by se tam nevešel. Přidržoval mi u pusy kyslíkovou masku, aby se mi lépe dýchalo. A pořád na mě mluvil, abych neusnula," vzpomíná Veronika. „Měla strach, jestli stihne oslavit narozeniny," usměje se záchranář.

Že chlapi zasahující u těžkých dopravních nehod idylu neprožívají, je zřejmé. Prozradí velitel, co oni samotní mohou považovat za výhru? „V daném případě moment, kdy se nám podařilo vyprostit jednu ruku, aby lékař mohl zaklíněné ženě zavést kapačku s tišícími léky."

Profíci v akci

O nárocích kladených na vyprošťování osob z havarovaných vozidel hasiči běžně nemluví. A v televizních zprávách to vypadá jednoduše – pokud nevíte, co bylo ve hře. Co všechno museli udělat pro to, aby vrak objímající strom postavili na kola a žena uvnitř netrpěla, nemá smysl dopodrobna popisovat. Podstatné je, že to zvládli.

„O co jsme se s péčí záchranářů snažili potom? O co nejšetrnější způsob nastřižení přední části vozidla, aby svíral co nejméně k nohám zaklíněné řidičky. Vytvořeným otvorem u pedálů jsme zjistili, že má nohy narovnané pod nimi. Pravou měla zaklíněnou pod volantem a palubní deskou. Než se nám ji podařilo odtáhnout, musela šíleně trpět," vypráví Petr Janda. „Nemohla jsem se dočkat, až mě z toho pekelného sevření vysvobodí a vytáhnou ven. Venku si mě vzali do práce doktoři. Hasiči se mnou byli, dokud mě nepřenesli k vrtulníku. Tam se mnou rozloučili," nabízí Veronika Silná pohled z druhé strany.

Skuteční andělé

Letecká záchranná služba z pražské Ruzyně Veroniku Silnou transportovala do metropole. Do vojenské nemocnice ve Střešovicích. „Před půlnocí jsme na stanici obdrželi zprávu, že ta dřina za to stála. Že to děvče je v pořádku," oklasifikuje práci týmu velitel zásahové jednotky mělnických hasičů.
„Doktoři mluvili o zázraku. Vyšla jsem z toho s pohmožděnou plící, pořezaným obličejem, střepy v očích a modřinami po celém těle. Měřím 160 cm. Představte si! Mít o deset centimetrů víc, prý by mi to uřízlo hlavu." usměje se Veronika.

Přiměje mě tím k otázce, jestli věří na strážné anděly? S odpovědí nespěchá. Zaloví v bezedném batohu. Vytáhne peněženku a z ní oválnou minci, kterou mi obřadně položí na dlaň. Civím na anděla s křídly. „Dostala jsem ho při povodních 2002 od jednoho z Američanů, co přivezli humanitární pomoc. Řekl, abych ji nosila u sebe, že mě bude ochraňovat," osvětlí. Než svůj talisman uloží, prohlásí s jistotou v hlase: „Za život vděčím hasičům. Díky jim teď můžu slavit narozeniny tři dny." Vzdává tak hold „andělům" z masa a kostí.

„Když ji pustili z nemocnice, přišla nám poděkovat s vlastnoručně upečeným dortem. To se nám nestává," uzavírá úspěšný zásah se šťastným koncem mělnický hasič Petr Janda.

Lidé pod tlakem potřebují duševní hygienu

U těžkých dopravních nehod hasiči pracují pod ohromným tlakem. Podle slov psycholožky středočeských hasičů PhDr. Evy Biedermannové i oni jsou jen lidé. Jistou míru stresu ve službě zažívají denně – a bez duševní hygieny by svoji práci dlouho vykonávat nemohli. Nahromaděný stres by se dříve či později podepsal na jejich zdraví a kvalitě života.

V týmu zásahové jednotky je to podobné jako v rodině. Důležitou roli tu sehrává konverzace, sdílení myšlenek a pocitů. Stres má mnoho tváří, a všechny nejsou rozpoznatelné. Může se projevovat odlišnými způsoby. U záchranářů může být jedním z výsledků stresu například snížení výkonnosti či sebedůvěry.

Co se týče prožitků člověka zasaženého krizovou situací u dopravní nehody, je to individuální. Lidé pociťují strach. Jsou zmatení z toho, co se stalo. Ovládá je nejistota. Co bude dál? Kdo jim pomůže? U některých z nich může naskočit stresová reakce v různých rovinách. Někdo prožívá beznaděj, kterou sám nepřekoná. Komunikace zachraňovaného člověka se záchranáři, kteří ho informují, co se bude dít, nepředstavuje úlevu jen pro jejich psychiku. Umožňuje to v průběhu zásahu se záchranáři spolupracovat. To předpokládá vytvoření vzájemné důvěry.

Členové „Týmu posttraumatické péče HZS" jsou školení v zásadách první psychické pomoci; získávají zkušenosti, jak stabilizovat psychický stav tak, aby se situace pro dotčenou osobu již nezhoršovala. Záchranáři se jí snaží dodat pocit bezpečí a zajistit její základní potřeby. Umí si všímat signálu akutního stresu i zdánlivě bezvýznamných momentů v chování člověka a zareagovat na ně.

Akutní stres po prožité události po skončení zásahu odezní. Problém tím, ale není vyřešen. Může to být střednědobá až dlouhodobá záležitost. Zvláště u dopravních nehod, při kterých přijde o život blízký člověk. Podstata pomoci proto nespočívá v ujišťování, že je na to potřeba zapomenout – jako kdyby se nic nestalo. Stalo se! A vy s tím musíte žít dál…

„Popsaná nehoda zůstane součástí života mladé ženy a velkou zkušeností, která člověka může posunout dál. Také ona si to musí usadit v hlavě. To, že Veronika uvažuje o „rituálu" v podobě oslavy narozenin trvající tři dny, je dobře. Někdo by to řešil jinak," vysvětluje psycholožka Eva Biedermannová.

Hana Křivanová