Místo, aby se novináři svou činností dlouhodobě sami zasazovali o to, aby školáci věděli (a hlavně - chtěli vědět), dělá jim radost, když nevědí. A když mohou „vtipné odpovědi“ ukázat nejlépe celému národu.

Tuším, čím to je. Možná právě ti novináři ve školních lavicích trpěli, když se jim učitelé snažili do hlavy nalít všechny ty „nudné“ letopočty, kdo s kým, proti komu… A teď mohou z titulu své profese trápit školáky.

Svou „zásluhu“ na nevědomosti však mají i někteří učitelé dějepisu, kteří do své výuky ještě nezařadili Komenského školu hrou. A místo toho, aby moderní dějiny našeho národa žáky a studenty zajímaly, občas je spíš uspávají.

Přitom stačí kolikrát tak málo. Třeba si pozvat na hodinu dějepisu pamětníka. Sedmdesátníka, osmdesátníka, devadesátníka. Člověka, který si už v životě něco prožil. A nemusí to být hned válečný veterán. Může to být „obyčejný“ Pražan, který ale zažil - ať už byl prodavačem nebo úředníkem - jistě neobyčejné věci.

Seriál, ve kterém si každý najde to své

Právě osudy takových neobyčejných Pražanů přinášíme každou sobotu v Pražském pamětníkovi. Seriálu, ve kterém si každý najde to své. Lidé dříve narození zavzpomínají na místa, která měli rádi, ale v mnoha případech už zanikla, naopak ti školou povinní díky příběhům pamětníků uvidí, jak konkrétně se do lidských životů promítly historické mezníky.

Díky devadesátileté Marii se tak čtenáři vrátili zpátky v čase do první republiky, kde její tatínek dostával desetikorunové žebračenky na jídlo, díky pětaosmdesátiletému Václavovi si lidé mohli zavzpomínat na Tomáše Baťu, se kterým se znal osobně Václavův tatínek a devadesátiletá Emilie zase dokreslila hrůzu válečných let tím, když vzpomínala na kamarádku Židovku, která se Němců tak bála, že si nechala přeoperovat nos. Stejně jí to ale nepomohlo. A skončila v lágru.

Tyto smutné vzpomínky se v seriálu mísí i s „obyčejnými“, neméně zajímavými (a neméně významnými!) událostmi. S příběhy, které byly mnohdy pro pamětníky mnohem důležitější než ty historické milníky. Nenaplněná touha po potomkovi, v dalším příběhu předčasný odchod již dospělého syna, nevěra… Ale i o tom je seriál Pražský pamětník. O životě. Takovém, jaký je. Někdy krutý, někdy radostný.

I přes nestálou dobu mnoho milých okamžiků

V seriálu Pražský pamětník je naštěstí, i přes nestálou dobu, ve které pamětníci žili, těch milých okamžiků mnoho. Jsou to chvíle, na které pamětníci vzpomínají - přestože se nám to může zdát někdy paradoxní - s úsměvem na tváři.

Jsou to například chvíle, kdy devětaosmdesátiletá Alena vzpomíná na svou babičku, která za války milovala nálety, protože jen díky nim se alespoň na chvíli dostala mezi lidi. Jsou to chvíle, kdy konec války v Praze voněl po kvetoucích šeřících.

Jsou to chvíle, kdy sedmašedesátiletý Miroslav vzpomíná na to, jak se jeho rodiče potkali v koncentračním táboře v Terezíně, kde jeho tatínek napsal kabaret „Smějte se s námi“, maminka v něm hrála hlavní roli a v roce 1943 z toho byla vězeňská svatba.

Jsou to silné příběhy. Takové, které dokáže napsat jen sám život…