Zatím to, pane Kajínku, vypadá, že vás nepustí. Když si totiž už myslím, že vaše neustálá odvolání najdou živnou půdu, tak to utnou. A říkám si, proč asi? Buď je ten náš stát tak prohnilý, že nevidí, jak jste nešťastný a bezmocný, nebo že se budete muset smířit s tím, že vám cejch vraha nikdo nikdy neodpáře.

Víte, pane Kajínku, zjistil jsem si o vás řadu věcí. Ne těch, které se týkají inkriminovaného 30. května roku 1993. Všem těm informacím, spekulacím a jasnostem i nejasnostem nerozumím. Je jich tolik, že nejsem schopen je pojmout. Bratři Pokošovi, Janda, Vlasák, řidič, střelec prostě je toho tolik, že to pouštím z hlavy.

Já ale, milý Jiří, myslím na vás a váš život. Když vám bylo třináct, už si na vás svítila policie. Pamatujete si na ty chvíle? Víte, co by mne, pane Kajínku, zajímalo? Jaké jste měl tehdy pocity, když se poprvé nad vámi postavil muž v uniformě a vzal vás do “klepet“? To by mne, Jiří, opravdu zajímalo. Jestli to pro vás bylo překvapení, protože jste čekal, že svět bude ležet u vašich nohou? Nebo jestli to byla jen chvíle, o které jste věděl, že stejně musí přijít, protože se zákonem asi tak nějak problémy budete mít pořád?

Bylo vám jednadvacet, pane Jiří, a poprvé jste se ocitl v „chládku“. Prostě jste si nějak chtěl přilepšit, proto jste se podíval do chat. Samozřejmě, že nebyly vaše.

Za to jste dostal trest a to vám ho tedy přeju. Protože do chat se přece nevloupává. Nebo snad myslíte, že to bylo normální?

Normální nebyly ani vaše další skutky, za které vás poslali před soud. Asi budete souhlasit, že jste si flastr vždy zasloužil. Jen jste jistě věřil, že se to neprovalí. Provalilo, milý Jiří.

Nekouřil jste, nepil, v učení jste byl milý, iniciativní. Taky jste ale začal být hazardní hráč. Karbaník. Prý tuze dobrý. Takže jste světu ukazoval dvě tváře. A ty vám zůstaly.

Polovina naší země vás miluje, polovina nenávidí. A přitom nikdo neví, kde je pravda v tom vašem případu. Případu, na jehož konci (opravdu konci?) stojí (jak divný výraz) dva mrtví. Možná to nevíte ani vy.

Milý pane Kajínku, také by mne moc zajímalo, jak jste vlastně pohlížel na svět zpoza zamřížovaného světa. Zda vás napadalo, že se tam ocitáte jako štvanec? Vždyť jste „jen“ vykradl chatu. „Jen“ odzbrojil policejní hlídku. „Jen“ odjel jejich autem. „Jen“ železnou tyčí bacil člověka a „jen“ jste vykrádal byty. A také jste „jen“ utekl z vězení. V těch celách jste toho zažil hodně. Dnů i nocí. Jaký je ten pohled? Nenávidíte celý svět? Nebo je vám to vlastně všechno jedno?

A tohle by mne, Jiří, také zajímalo: Jak se takový útěk vlastně připravuje? To přece není jen o tom, že si jednoho dne, když mne to už ve vězení přestane bavit, řeknu, že zdrhnu. Večer při světle pouliční lampy domyslím scénář, a když zhasne lampa, tak prostě zvednu krovky, protáhnu se oknem, sešplhám po prostěradle a na skákacích botách odkvačím za hory a doly do bezpečí. Vždyť kolem vás jsou stovky těch, kteří za vás ručí. Mříže, dráty, sirény, psi, strážníci, pistole. Kruci, to není přece pohádka o Jeníčkovi a Mařence, jak loupou perníček!

A vy, pane Kajínku, vy jim stejně zdrhnete, jako když byste se vydal do sámošky pro rohlíky.

Tohle mi nejde na rozum! Jste Robin Hood? Mistr Bean? Pan Neviditelný? Kdo jste, pane Kajínku? Říkají, že gauner a vrah. Já to nevím. A tak nějak bych raději byl, abyste jím nebyl.

I když syčák asi jste byl pěkný.

Kdo jste? Napadá mne, Jiří, že to nevíte ani vy sám. Protože pokud vrahem jste, musel jste tenhle fakt už dávno z mozku vydeletovat (vymazat). Jinak byste přece nemohl být až tak „splachovací“. Ale kdo ví, že? Nebo jste opravdu bezcitný a je vám vše jedno?

Svět za mřížemi znáte dokonale. A vzhledem k vaší popularitě máte za katrem jistě tak trochu pohodlíčko. Jste V.I.P. mukl. To bych pochopil, prostě si tam musíte žít svůj svět. Jinak by vám muselo přeskočit. Ale na co při tom myslíte? Vždyť ten den bez svobody musí být strašně dlouhý, strašně stejný a strašně smutný. Nebo se mýlím?

Jak dlouho ho za těmi mřížemi budete žít, Jiří, to ví snad jen Bůh. Mně je jasné, že se budete snažit vězení opustit. Ty pokusy se budou opakovat, jak to jen půjde. To je jasné. Dělal by to asi každý. Pokud se tak stane, opět jen vy budete vědět, zda bezpráví, konané na vás, bylo ukončeno, nebo zda se potají budete celému světu smát.

Kdybyste se dostal ven, pane Kajínku, chtěl bych vědět, jaké byly vaše první myšlenky, když jste pohlédl směrem do svobody. Pokud se tak stane, uplyne ve všech řekách ještě obrovské množství vod. A některé možná mezitím vyschnou.

Milý pane Kajínku, ať je to jak chce, potají vám držím palce, abyste se jednou dostal na svobodu.

Promiňte mi to, ale přeju si to jedině v případě, že tím vrahem nejste…

jiri.macek@denik.cz

Autor je šéfredaktorem Deníku region STŘEDNÍ ČECHY

+ Pražský deník