Jednak přiznání režiséra, producenta a cestovatele v jedné osobě Dana Přibáně, že s trabantem sice dokázal dojet 15 tisíc kilometrů k Hedvábné stezce nebo 20 tisíc kilometrů napříč Afrikou, ale když s ním před lety chtěl dorazit na letenskou premiéru, vůz selhal.

A pak, že přes všechny tyto lapálie s bakelitovým veteránem z Cvikova a přesvědčování ostatních, že to nejde, do toho šel znovu: s trabantem tenhle osmatřicetiletý Pražan vyrazil na svou zatím asi vůbec nejdobrodružnější cestu napříč celou jižní Amerikou a třebaže mu občas šlo i o život nakonec to dal.

Zatímco většina ostatní hledala důvody, proč takovou cestu podniknout nejde, on uvažoval o tom, proč to naopak jde. Zase jsem si tím potvrdil teorii, kterou jsem už párkrát slyšel a čím dál víc věřím, že něco na ní bude: lidi se v zásadě dělí na ty, co hledají důvody, proč něco jde, a na ty, co vždy najdou důvod, proč něco nejde.

A pak je jistě hodně těch, co lavírují: občas si říkají, že to zaručeně jde, ale když mají (kupříkladu) něco zásadního ve svém životě změnit, pak vždy najdou důvod, proč to nejde. Tak jsem si řekl, že se zkusím zařadit mezi ty, co hledají důvody, proč to jde.

I když tvořit bývá těžší než bořit. A když máme letos onen supervolební rok, bylo by hezké vidět podobný přístup i u politiků: třeba když chtějí jednou pro vždy vyřešit „neřešitelnou" dopravu v centru metropole. Strana nestrana, ono to přece jde!

Čtěte také: Pražan, který dojel trabantem na konec světa: Muž má konat hrdinské činy