Včetně politiků, kteří v sobotu odpoledne přišli na Václavské náměstí, chovali se naprosto normálně, neměli nudné projevy o ničem, řekli pár slov a nechali pódium hlavním aktérům. Muzikanti 
s handicapem a kapelníkem Šimonem Ornestem bez handicapu se rozhodli zahrát Pražanům a všem ostatním, aby ukázali, že jestli má něco smysl a výsledky, pak je to činnost, při níž jsou vedle sebe lidé zdraví a handicapovaní.

„Mám dětskou mozkovou obrnu, nemyslím, že bych něco nezvládl, jen to jde všechno trochu divně. Ale nemám pocit, že bych spolužáky zdržoval. Myslíte, že vás budu zdržovat?" zeptal se na úvod koncertu neodolatelný moderátor Láďa Angelovič. Publikum nadšeně zakřičelo: „Neee!" 
A pak už se střídali skvělí zpěváci, trio Makabara se Svatováclavským chorálem, handicapovaná operní pěvkyně Daniela Valíčková, Xindl X nebo Jan Haubert, lídr Visacího zámku.

„Učila jsem rok a půl na Jedli a myslím, že je prima, když jsou lidé spolu, ti na vozíku i bez něj," řekla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, za což sklidila potlesk. „Moje maminka učila na škole pro nedoslýchavé, celé dětství jsem 
s nimi jezdil na školy v přírodě. Vůbec nemám pocit, že by to byli nějací mimozemšťané, nebo že by mě to nějak poškodilo. Nevidím důvod, proč bychom měli znovu zavádět středověk a zkoušet je separovat," svěřil se Xindl X.

Vzkaz pro prezidenta

Po mém boku se zastavil skandinávský pár, pobrukoval si do rytmu a dobře se bavil. Ptala jsem se, jak se jim to líbí. Nešetřili chválou. Nenašla jsem dost odvahy, abych jim vysvětlila, že na Václavském náměstí kluci a holky 
z The Tap Tap přišli proto, aby vzkázali prezidentovi republiky, že pro děti s handicapem je nejlepší cestou společné soužití s dětmi zdravými, nikoli naopak, jak je přesvědčen Miloš Zeman.

Došlo mi, že by to vůbec nepochopili. U nich ve Švédsku je totiž inkluze naprosto běžná věc. Jenže proč se divit, že u nás tomu tak zatím není, když takzvané elity udržují většinovou společnost v pocitu, že ideální je průměr, nejlépe bílý a přisprostlý, lehce xenofobní a pohrdající „divnými" lidmi.

Čtěte také: Koncert The Tap Tap podpořil integraci handicapovaných

Český lev

Slavnostní večer předání výročních cen České filmové a televizní akademie (ČFTA) Český lev, 21. ledna v pražském Rudolfinu. Cenu filmových fanoušků převzala režisérka filmu Fair play Andrea Sedláčková, cenu jí předal herec Pavel Liška.V sobotu večer se v Rudolfinu sešla jiná skupina lidí než na Václavském náměstí odpoledne. Krásní, bohatí, úspěšní, umělci a slovutní lékaři. Všechno bylo dokonalé, zuby vybělené, moderátorka bezchybná. Trochu tu idylu pokazili filmoví akademici, kteří dali nejvíc Českých lvů filmům přesně opačným. Cesta ven i Díra u Hanušovic jsou snímky ze života lidí s tmavou pletí, špatným chrupem, existenčními problémy nebo lidí úplně obyčejných, jimž ve skříni visí zástěra a montérky.

Ceremoniál se zcela minul
s poselstvím vítězných filmů, což bylo znát především z vystoupení producentů a režiséra filmu Cesty ven. To opravdu nikoho nenapadlo, že skutečným počinem a gestem porozumění by bylo, kdyby večer uváděli Romové? Nebo třeba moderátor s handicapem? Mimochodem paraplegik Martin Zach, který spolumoderoval koncert The Tap Tap, byl úžasný.

Také mě při přehlídce českých slovutných lékařů, kteří předávali filmové ceny, napadlo, že jsme asi republika prvobytně pospolná, když se mezi medicínskými hvězdami nenašla ani jedna žena. Česká televize byla v sobotu z mého pohledu úplně mimo. Neudělala nic pro zvrácení poměru 652 tisíc diváků na Troškových Babovřeskách oproti čtyřem tisícům na Václavově Cestě ven.

Co by si o tom asi pomyslel Václav Havel, jehož plakátu to na Národním muzeu moc sluší, ne, že ne, paní poslankyně Semelová. On je to totiž jediný novodobý politik, jehož návštěvníci Prahy znají. Dobrá značka. Kdyby žil, určitě by 
s muzikanty z The Tap Tap byl na pódiu. A v té snobárně v Rudolfinu, kde skutečně živí byli jen Romové z Václavova snímku, by se cítil nesvůj.

Čtěte také: České lvy vyhrála Cesta ven