Dopadlo to tak, jak to ani jinak dopadnout nemohlo. Ukrajina je po Vilniusu členství v NATO blíže než kterákoli země, která by do Aliance chtěla vstoupit. S výjimkou Švédska, ale tam už se jen dolaďovala ratifikace. Ukrajina se dostala do přednostního pruhu. Obdoby toho, co mají cestující na letišti, kteří mají letenky první třídy, diplomatické pasy nebo si prostě připlatili.

Problém pro Ukrajinu je ale v tom, že stále neví, kdy bude vyzvána k nástupu.

Faktem ale je, že Aliance nemohla ve Vilniusu udělat víc ani při nejlepší vůli. Vzít do NATO válčící zemi uprostřed konfliktu nelze. Tedy pokud se rovnou nechcete stát jednou z válčících stran. Což je něco, co velká část zemí Aliance prostě nechce. Kdyby to bylo opačně, skončila by ruská agrese proti Ukrajině po zásahu NATO porážkou Ruska asi tak za měsíc. To, že Aliance nechce válčit s Ruskem, je něco, co Ukrajincům říkáme od počátku, ale s čím se těžko smiřují. Pomáháme jim bojovat za sebe i za nás, ale my za ně bojovat a umírat nechceme. Aspoň ne teď.

Stále ještě věříme, že do NATO budeme za nějaký čas, možná už za rok, brát Ukrajinu jako vítěze války s Ruskem. Jako zemi, která obnoví svoji teritoriální celistvost. A s pomocí našich západních zbraní porazí a potrestá agresora. Takovou Ukrajinu, která navíc prokáže oddanost demokracii a západním principům, budeme v Alianci chtít. Takové Ukrajině, s armádou, která dokázala porazit Rusy, budeme ochotni dát členstvím v NATO bezpečnostní záruky.

Složitější to bude, pokud se ale Ukrajině zvítězit nepodaří, pokud to nebude vítězství, ale divný pat.

I proto si Aliance nechala volné ruce. Těžko se to přijímá, ale je to tak.