Ta krádež v podstatě byla nedovolená výpůjčka kola mého staršího bratra, který na něm dokonce jezdil závodně. Kolo se jmenovalo Sportka. Bylo vypíglované, rozuměj v pořádku, lehké, to aby se bráška do kopce moc nezadýchal a do cíle ho nepřinesl na zádech. I to se mu někdy stávalo. Pak se nedivte, že jsem se na tomto zázraku totalitní doby taky chtěl povozit. Ano, nebylo doma jenom jedno kolo, otec ho měl rovněž. Sice ne závodní, ale zato jste měli jistotu, že po nárazu do čehokoliv se z té hromady uralského železa z dovozu nic neohnulo. Jen vaše kosti trošku popraskaly, protože zákonitě jste se z pod kola sami nedostali. Proto jsem bráškovi kradl kolo co to šlo a ono mnohdy ano. Užíval jsem si své chvilky slasti, a chlubil se před kamarády falešným tvrzením, že mi kolo právě daroval. A že ho bráškovi v podstatě teď budu půjčovat. Tahle verze ale měla jepičí život jen co se bráška probral z dřímot po obědě, ihned se začal po svém pokladu pídit. Stačil pohled z okna a bylo jasno. Srocení lidu vždy prozrazovalo, že ve středu hloučku jsem já a strašlivě lžu o tom, jak jsem byl kvalifikován na mezinárodní klání Tour de France, hlavně v časovkách v horských oblastech. Tuhle blbinu mi zblajzla skoro pokaždé Kulhavá Inge. Milá holčina s krátkou nohou, ale nikdo přece není dokonalý. Ani já ne a dokazoval to hlavně můj ještě milejší bratr. Vyťal mi vždy políček a kolo opět zabavil. Vůbec ho nevzrušoval fakt, že jsem tou veřejnou potupou ztrácel publikum a Kulahvá Inge mi potajmu naznačovala, že jejím favoritem i tak zůstávám. I bez horských časových prémiích a vavřínových věnců či trikotů všech barev světových cyklojedniček.

Dnes jsem už o mnoho starší a měl bych mít víc rozumu. Nebo aspoň vlastní kolo. Mám to druhé. Tedy vlastní kolo. Moc mne na něm jezdit nebaví. A že stálo peněz! Drandím na něm už jen na chalupě, po stezkách krásné Vysočiny a vzpomínám na bratra. Jak ten by mi záviděl… Hlavně styl slézání z kola. Abych si i k stáru nenabil hubu, seskakuji z něj raději už za jízdy, tak nějak mi to jde lépe než po úplném zastavení. Taky na něm nenajezdím už tolik kilometrů, jak na bráškově Sportce. Na Vysočině potkat za městem živáčka je docela kumšt i v dnešní přelidněné době. Ne kvůli příležitostnému publiku, ale co kdybych nějakou nešikovností havaroval a nemohl se pohnout? To by vás mohli objevit už taky ohlodaného od lesní zvěře a to bych se nelíbil ani Kulhavé Inge. Natož své rodině, která i tak marně hledá důvod, proč mi něčím zalichotit. Konec konců, mít kolo je parádní věc. A když nemáte tak… raději si ho oficiálně běžte půjčit. Dnes to přece není problém.