Pochopil jsem pocity toho, kdo si dává předsevzetí. Že bude pravidelně chodit do fitka a cvičit. A pak brzy bude mít postavičku samý vyrýsovaný sval. Pochopil jsem, proč tohle skoro nikdo nedodrží.

Většina lidí asi začne cvičit s vervou, ale nevydrží.Můj ty dení(č)ku, asi tě zajímá, kde se to pochopení ve mně najednou vzalo. Je to jednoduché. Začal jsem cvičit sedy-lehy. První den jsem jich udělal dvacet a pak jsem se stočil do klubíčka. Sotva jsem popadal dech. Další den padesát, pak šedesát, předevčírem sto.

Dneska jsem to zkusil na čas. Za dvě minuty padesát, dení(č)ku, chápeš to, padesát sedů-lehů. Já byl šťastný, ale pokroucený. A hodně upocený za tu chvilku. Manželka říkala, ať toho nechám, že jsem v obličeji divně červený, skoro rudý. Že takto rudý běžně nebývám.

Přidal jsem si jich ještě dvacet. Přiznám se ale, že se mi vůbec nechce cvičit. Nikdy. Někdo mi ale povídal, že když svaly bolí, tak se posilují. Zkusím to vydržet. Jenže tyhle křeče do břišních svalů bolí tak, že musím být brzy jako Rambo. Pokud ne, asi skončím.

Dení(č)ku, ale víš, proč jsem začal cvičit? Potkala mne známá, která organizuje Odznak všestrannosti olympijských vítězů. To je taková soutěž školáků, kde mladí skáčou trojskok z místa, hází medicinbalem, skáčou přes švihadlo a taky… přesně: sedy - lehy. A že prý do pražského kola, které se koná už 5. února, bude sestaven tým dospěláků a já musím jít soutěžit. Když o tom píšu, ať si to zkusím.

To víš, milý dení(č)ku, já frajer jsem ješitně řekl, že v klidu. Budeš dělat sedy-lehy, jasně naznačila dáma. Není problém, utrousil jsem. No a večer jsem se svíjel po té dvacítce.

Před chvílí jsem si v tabulkách našel, že nějaký osmák udělal za dvě minuty 140 sedů - lehů. Já dneska udělal padesát. Chápeš to, milý dení(č)ku, že musím trénovat? Já mám jasný cíl, stovku za dvě minuty. Ale co bude pak, zda vydržím cvičit, to nevím. Proto jsem právě dneska pochopil to o tom předsezvetí. Když totiž nemáš cíl, dení(č)ku, vydržíš těžko.

Takhle umírají novoroční předsevzetí. Ta o tom pravidelném cvičení. Cvičení totiž, aby mělo smysl, dení(č)ku, musí trochu bolet. Nojo, ale kdo to má vydržet. Já to vím nejlíp…

…a taky vím, že tu stovku sedů - lehů, dení(č)ku, udělám. Mám na to tři týdny…

Autor je krajským šéfredaktorem Deníku, napsat mu můžete na: jiri.macek@denik.cz.