…je ráno. Sedím v čekárně jedné pražské nemocnice. Raději nejmenuju. Kdyby ten můj dení(če)k někdo četl, ještě by si na mne stěžovat mohl. Sedí nás na té chodbě víc. Docela dost. Z ordinace vychází paní. Tak šedesát. Poměrně veselá na to, že ji brali krev. Po pár minutách se dveře otevírají znovu. Vychází sestra a podává té paní lejstra.

Přitom povídá: „Máte hodně cukru, víte to?" Paní vykulí oči: „Ne". „No tak to vidíte, máte," na to sestra hlasitě na celou chodbu. Tak hlasitě a s takovým klidem, že se paní začíná okamžitě zmenšovat do neviditelna. „A z čeho to může být, sestřičko?" ptá se. Slyší ledově chladnou odpověď: „To máte asi nějakou novou nemoc." Je mi nějak trapně.

Jedu do práce a v jednom supermarketu v Horních Měcholupech se zastavuji pro pár rohlíků. Kupuji tři a jeden čokoládový šáteček. U kasy moc sympatická pokladní. Už jsem ji tam viděl. Taková mladá slečna, zrzavé s moc milým výrazem. Pán v brýlích sleduje markování. „202 korun," potvrzuje číselný údaj z displeje slečna. Pán se zarazí: „Kolik?" „202" slyší podruhé. „To není možné," oponuje. Naznačuje, že s konečnou cenou nesouhlasí.

Slečna zachovává absolutní klid. Zvedá se, bere do ruky papír a říká: „Džus tolik, sekaná tolik, rajčata tolik, tohle a tohle tolik a tolik. A je to 202, pane." „To není možný," asertivně tvrdí muž. „To víte, ono se to nezdá, ale to se nasčítá," mile říká slečna. „Kolik? 201 korun?" povídá v mrákotách pán. „Ne, 202," asertivně opáčí dáma. „To je jedno, to není rozhodující ta koruna. Já na to mám, já to zaplatím, ale je to drahý. Bože, kam jsme se to dostali, co to je za tuhle republiku!?" ptá se nikoho pán a odchází.

Zaplatil. Dlouhé minuty pak za pokladnou studuje paragon a mumlá si pro sebe mnoho nesrozumitelných slov. Je mi nějak trapně. „Tak hezký den," usměju se na se slečnu pokladní. Milý dení(č)ku, ta milá slečna seděla v pokladně Lidlu. Klidně jméno řeknu, dení(č)ku, protože ta slečna byla fakt milá. Trapnost trochu opadla.

Den utekl, milý dení(č)ku. A stojím v redakci u kolegyně, když tu telefon. Položí sluchátko, vytřeští oči a se slovy: „Ztratila jsem peněženku a mám ji v recepci," odbíhá úprkem. Usmívám se, že dobří lidé žijí. Kolegyně se vrací ztuhlá, ale spokojená. V šoku se ani nezeptala, kde a kdo ji našel. Tu peněženku. Je mi fajn. Že m kolegyně radost. A že je někdo poctivý.

Za pár minut sedím u svého stolu. Telefon, neznámé číslo. „Haló, to je pan Macek?" zní dámský hlas. „Ano". Tady je Česká spořitelna - dáma řekne jméno - neruším?" povídá. Bleskne mi hlavou, že to je asi patrně další monitorovaný hovor, ve kterém se dozvím klady nové nabídky. „Nerušíte, pracuji jako ďas," nasazuji vtipný tón. „Našli jsme vaši kreditní kartu. Ztratil jste ji na parkovišti," omračuje mě hlas na druhém konci telefonního vedení. Krve by se ve mne nedořezal, ty můj dení(č)ku. Je mi nějak trapně.

Ve spořitelně je paní moc milá. Fakt moc. Kdo kartu nalezl a donesl asi kilometr do banky, to nevědí. Vrátí mi ji. Mám ji zpátky. I s úsměvem. Té paní. Kdo ji našel, nevím, rád bych mu poděkoval. Kde ji našel, to vím, dení(č)ku, ale zcela jistě. Protože jsem ji tam vytratil z kapsy od kalhot, když jsem vytahoval klíče od auta. Jasně, milý dení(č)ku, bylo to u Lidlu. Asi jsem se otáčel po tom pánovi, kterému se nezdála konečná cifra jeho účtu. Pořád mi je trochu trapně. Za něj. I za mě.

Ten den se už nic zvláštního nestalo, můj milý dení(č)ku. Jen mě při usínání napadlo, že milí lidé existují. Pravda, nejsou všichni takoví. Ale i tak mi už tak trapně není…

Autor je krajským šéfredaktorem Deníku, napsat mu můžete na: jiri.macek@denik.cz.