Když se stane něco tak strašlivého jako ve čtvrtek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nutně si každý klade otázku, co je za tím.

V Praze nešlo o terorismus, akt náboženského fanatika, politický motivovaný zločin. S velkou mírou pravděpodobnosti se masové vraždy dopustil člověk, který byl psychicky vyšinutý. K tomu zřejmě nadprůměrně inteligentní. Dokázal studovat, získat zbrojní pas a pronést do budovy na Palachově náměstí několik zbraní. Chladnokrevně zabil otce a před několika dny v Klánovicích muže a jeho dvouměsíční dcerku.

Taková zvrácenost se nedá rozumově pochopit a lidsky vstřebat. Přesto je nutné klást si otázku, zda se společnost v roce 2023 nenachází v nějakém bodě zlomu, nad propastí temnoty, jež může kohokoli pohltit.

I kdyby byl pachatel označen za těžce duševně nemocného, nelze se s takovým konstatováním spokojit a jít od toho pryč. Žil čtyřiadvacet let mezi námi, měl domov, spolužáky, učitele, možná i kamarády. Známé, která upozornila policii, se svěřil, že chce spáchat sebevraždu.

Jak to, že takový člověk existoval, aniž by si někdo všiml jeho nebezpečné odchylky od normálu? Kdyby mu někdo poskytl odbornou pomoc, nebo ho aspoň vyloučil z možnosti vlastnit zbrojní průkaz, nemuselo zemřít sedmnáct lidí ani on sám.

Policie se v dané situaci zachovala profesionálně a její šéfové informovali veřejnost otevřeně, bez vytáček. Záchranáři a lékaři byli jako obvykle skvělí. Politici řekli, co říct měli. Prezident Petr Pavel, jehož zpráva o střelbě zastihla na návštěvě Francie, odmítl zbrklý komentář a uvážlivě vyčkal na podrobnější informace. Premiéri ministr vnitra se dostavili v nejkratší možné době na místo, večer se sešla vláda v rozšířeném formátu.

Na sobotu je vyhlášen státní smutek, všichni soucítí s pozůstalými a litují vyhaslých životů.

Až prvotní šok pomine, bude dobré reflektovat širší záběr hrůzného činu. Svět není v pořádku. Válčí se na Ukrajině i v Izraeli. Vojenské špičky hovoří o možnosti jaderného konfliktu. Na lidi doléhá dlouholetý marasmus, jenž začal covidem a pokračoval inflací a energetickou krizí. Jsou frustrovaní, zmatení, nevědí si se svou mizérií často rady. A vcelku oprávněně mají dojem, že jim stát nepomůže najít cestu ven.

Vládní a opoziční politici se hádají, osočují, obviňují se z neschopnosti a ožebračování obyvatelstva. Není tu žádný Roosevelt s New Dealem nebo Luther King s jeho snem (I Have a Dream). Ba dokonce ani Havel, který sice začal svou prezidentskou éru konstatováním, že naše země nevzkvétá, ale zároveň dokázal lidi přesvědčit, že by mohla, budou-li se o to všichni snažit.

Jako by tu nebyl nikdo, kdo je schopen udat směr a občany pro další společnou pouť nadchnout. Ale nešť. Možná by stačilo, kdyby reakcí na čtvrteční apokalypsu byl podrobný plán, jak dostat do škol, ambulancí a nemocnic víc psychologů a psychiatrů. Jak udělat z bohnických cel moderní léčebnu typu Centra duševní rehabilitace v Berouně.

Svět není v pořádku a politici se musejí zasadit o to, aby jedincům, kteří ztratí kompas, experti podali pomocnou ruku a byli kdykoli nablízku. Kromě toho musí být ambicí prezidenta Petra Pavla uklidnit politickou scénu a také ve jménu nevinných obětí zavázat politiky k tomu, aby přestali přitápět pod kotlem nenávisti a zloby.