Šťastný velitel: když se chlapi v pořádku vrátí

Na rozdíl od početné reprezentace dolní a horní komory parlamentu profesionální hasiči zřejmě valné vyhlídky do budoucnosti nemají. Vnímá-li občan věci z jejich pohledu, zákonitě si položí otázku: jakým právem se řídí utahování poslaneckých a senátorských opasků o pouhých pět procent – na rozdíl od „dělníků státu“, na nichž se mu­sí ušetřit podstatně víc? Co opravňuje ústavní činitele těšit se z výsad vedlejších požitků – a nejen v příspěvcích na ošacení či bydlení? Že je to pro stát nákladné, neřku-li nesmírně nákladné, je fakt. Co všechno zákon poslanecké elitě umožňoval, je snad lepší nevědět.

Zamlčená historie rozmařilého plýtvání penězi ze „štěd­ré sněmovní kasy“ v průběhu uplynulých deseti let má něco do sebe. Když nic jiného, ukazuje na důvtip ústavních činitelů a výjimečné schopnosti umět se zaopatřit. Chtělo by se mi věřit, že není daleko doba, která naše zákonodárce v ideálním případě přiměje přidržet se svých slibů ve volebních kampaních s možností prokázat mravní integritu – tedy ctnosti, jež odrážejí to nejlepší z naší země.

Jak měřit pokrok

Hasiči kázat o vodě a pít víno nemohou. Nemám důvod jim nevěřit, že o zemi zaslíbené nesní. Chápejte! Jsou spolu s námi na jedné lodi. „K osudům jiných lhostejní nejsme,“ potvrzuje npor. Mgr. Dalibor Zeman, velitel stanice Říčany Hasičského záchranného sboru (HZS) Středočeského kraje. Člověk, který je hasičům nejen u zásahů nejblíže. Prožil s nimi 16 let profesního života. „Byl bych špatný velitel, kdybych přenášel negativní myšlenky na svoji jednotku,“ říká profesionál, absolvent strojní průmyslovky, střední hasičské školy, bakalářského studia na Vysoké škole politických a společenských věd a Policejní akademie, kterou loni úspěšně ukončil získáním titulu magistra. Na otázku, kam ho to vyneslo, je nečekaně upřímný. „Nikam,“ řekne. „U hasičů se potřeby vzdělání vnímají jinak,“ ujišťuje o nezbytnosti růstu s rozšiřováním vědomostí potřebných k výkonu zastávané funkce. Vypráví o své kariéře zásahové hasiče, přibývajících zkušenostech velitele čety, družstva a posléze dosažené osobní zodpovědnosti velitele stanice. Se 36 muži zabezpečujícími její chod (s dvanácti hasiči ve směně) tak patří k železným svorníkům sdílených ideálů sboru.

Doslova ohromí jednoduchou odpovědí na otázku, jak měřit pokrok. „Zaměřte se na techniku a technické prostředky, bez nichž se hasiči
v širokém spektru činností neobejdou. Vidět červená auta pod majáky nestačí. Být uvnitř je o něčem jiném,“ rozpovídá se o privilegiích mnohoznačnosti, složitosti a rozdílnosti služby. „Co je pro zásahové hasiče důležité? Být na živoucí straně,“ přidá závdavkem krizové scénáře, z nichž jde člověku mráz po zádech.

Zdánlivé maličkosti

Třebaže slovník hasičů obsahuje spoustu pojmů, kterým laik většinou nerozumí, neslyšela jsem, že by někdy mluvili o „nezvladatelné beznaději“. Za opovážlivou proto nepovažuji poznámku, co o jejich práci vůbec vědí měnící se „reformátoři“ loudavých ekonomik, jejichž představy o záchranářství blízce připomínají přehled slepce na frekventované křižovatce. Příznivci drsných úspor mohou namítnout, že úhor se dá obdělávat i holýma rukama. Asi by ale změnili názor ve chvíli, kdyby na pomoc čekal někdo z jejich blízkých – nebo oni sami.

Dostat hasiče do úzkých se nejeví jako prozíravý čin. „Stojíme v první linii a bez potřebného technického zázemí a funkční techniky se neobejdeme. I tak se průšvih nikdy nedá vyloučit,“ pokyvuje hlavou npor. Zeman a uvádí příklady zásahů, při kterých šlo do tuhého. Dobře se to neposlouchá, když si uvědomíte, jakým způsobem dostává na frak prevence. Příkladem je i nedávný požár neutralizační a emulgační stanice v hale staršího objektu nedaleko Říčan využívaného jako sklad. „V objektu se neutralizovaly neznámé chemické látky, o jejichž přítomnosti jsme do té doby neměli ponětí. Aby nebezpečí, kterým hasiči při likvidaci požáru čelili, nebylo málo, vedle se nacházel sklad výbušnin,“ konstatuje s trpkostí v hlase velitel stanice.

Myšlence, že by akceschopnost jednotek ovládala jen matematika, se upřímně zasměje. „Jsem optimista. Věřím, že tak daleko reformy dojít nemohou. Faktem je, že s prostřed­ky na opravy techniky dojde na lámání chleba – a neřešitelným problémem může být i prasklá poloosa,“ dotkne se zdánlivých maličkostí.

Časté bouračky

Že hasiči představují vydatnou pomoc při živelních pohromách v podobě povodní, větrných smrští i v současném ryze zimním počasí, je zbytečné připomínat. Existuje-li nějaká věc, se kterou se dobře řízená byrokracie obtížně vyrovnává, je to pružnost reakce potřebná ke zvládnutí mimořádné situace – a tu hasičům upřít nelze. Typickým příkladem je aktuální stav údržby komunikací, na kterých přibývá tragických dopravních nehod jako hub po dešti. Své o odstraňování jejich následků vědí i profesionální hasiči z Říčan. „Je to skutečně silná káva – a nejen z pohledu řidičů zásahových vozidel, jak se dopravním nehodám, kde lidé očekávají naši pomoc, dostat,“ apeluje na ohleduplnost účastníků silničního provozu velitel stanice, v jejímž hasebním obvodu je i část nechvalně známé dálnice D1. „To víte, že mám o kluky na výjezdu strach. Jedou zachraňovat – a podle stavu silnic nelze vyloučit, že se nevybourají sami. Co prožívám, když se vrátí v pořádku na stanici? Štěstí! Neumím si představit, že bych stál před jejich blízkými se zprávou, že se domů už nevrátí. Prošel jsem vývojem hasiče. Jsem jeden z nich. Vím, co sami cestou k zásahu prožívají.“

Přístup k lidem

Jisté je, že i hasiče život denně přivádí do situací, kdy se musí postavit tváří v tvář svým vžitým zásadám i očekávání. Nevím, jestli se někdy v historii vyskytla éra, kdy by přínos hasičů pro společnost nestál jejich špičkám za štěk – tím spíš v situaci, která nevyžaduje jen bdělost v zájmu dosaženého společenského postavení. Nemám samozřejmě na mysli jen morální podporu v čase vrcholícího adventu, kdy není nic vznešenějšího než srdce otevřené dokořán. Co to pro hasiče znamená, mi potvrzuje i velitel říčanské stanice, jenž vztahy naruby ze své pozice podporovat nemůže. Shodujeme se, že naučit se komunikovat s lidmi je možná nejtěžší úkol v životě – a nejen ve spojení s povoláním, kde je komunikace mezi lidmi nezbytně nutná. „To víte, že i hasiči potřebují mluvit o svých potřebách a touhách – a nejen o Vánocích. Jsou to vzájemné lekce důvěry a společně objevované moudrosti,“ vysvětluje potřebu pobýt v čase, kdy si jsou lidé nejblíž, mezi službu konajícími hasiči. „Pokud nenalezneme způsob, jak se dorozumívat, noříme se do hlubin neuspokojených očekávání a nedorozumění. Když se to podaří, můžeme z toho čerpat sílu pro všechny ostatní sféry našeho života,“ soudí sedmatřicetiletý velitel říčanských hasičů.

„Neumím si představit, že bych po těch letech dělal něco jiného. Smysluplnějšího. Jsem rád, že to tak cítí i kluci, pro které je tohle povolání vším.

V průběhu posledních tří let obměnou lidí prošla i naše stanice. Nejhorší je, že odcházejí kvalitní, pro sbor nenahraditelní hasiči. Nováčci zjišťují, že u hasičů je to oproti civilnímu životu o něčem jiném.

Z počátku si většinou nepřipouštějí, že by jim neuškodila pokora. Hasič k ní musí dospět přebíráním zkušeností od služebně starších kolegů. To platí i o disciplíně, kterou musí dostat do sebe. S těmi, kteří se nedokáží přizpůsobit týmovému duchu, se musíme rozloučit. Než nováčci projdou kurzy a složí předepsanou zkoušku, mohou se jen dívat. Ale buďme rádi, že je máme,“ dotkne citlivého místa rozsáhlých personálních změn. „Kolegovi v Českém Brodě odchází celá směna. To je situace, kdy nám nepomůže ani modlení,“ ztiší hlas, než řekne: „Je mi líto lidí, kterým máme pomáhat.“

Utvrdí mě v jistotě, že hasiči ve službách veřejnosti po dechu lapat nemohou.

HANA KŘIVANOVÁ