Roky strávené v Praze mě naučili si dávat pozor. Už jsem potkala podnapilou paní, která nejedla šest týdnů, bývalého ředitele vídeňského divadla ve fraku, co by přivítal pár korun na polévku, ale kromě toho i dost agresivní bezdomovce, kterým šlo o jiné částky a víc než krabicové víno je lákalo sehnat peníze na pervitin.

Vzdala jsem už pokusy o dialog ve formě omluvy se zdůvodněním, že třeba i celá moje výplata nepomůže, ale naopak uškodí, protože to, co potřebují, je naučit se o sebe postarat a postavit se na vlastní nohy. A že to zvládnou s podporou charity nebo jiných institucí i bez žebrání na ulici. Marně. Obvyklá reakce na to byla, že „my lidé, kteří máme všechno, jsme bezcitní" (mírně řečeno) a ztropení scény kvůli tomu, že jsem řekla něco neočekávaného. Ba vůbec něco. Časem jsem otupěla. Rozdělila jsem si dokonce lidi bez domova do kategorií. Například takové ty „kremační plačky", jejichž vysoká fistule vás palčivě píchá v uších, a nebo na „Donsimoňáky" podle levného krabicového vína, který popíjejí. Jsou to většinou muži, kteří bez okolků přiznají, že peníze chtějí na alkohol. Nemají ale šanci ani tak.

Jeden ze sociálních pracovníků mě naučil vnímat zcela jiné dělení lidí bez domova. Jsou mezi námi ti zjevní, ale potom i skrytí a potenciální. Také mi pověděl, že v České republice je právě valná většina skrytých bezdomovců, tedy těch, na kterých to na první pohled není poznat a natáhnout si ruku na ulici pro almužnu by je ani ve snu z ostychu a jisté hrdosti nenapadlo.

Snad proto se ve mně nahromadila zlost, že po mě zase nějaká uplakaná paní bude chtít drobné na polévku. A zalila mě hromada studu a pokory, když mi s pláčem oznámila, že se ve velkém městě nevyzná, má lísteček s adresou, jede navštívit příbuznou, neví, kde je stanice metra a nechápe, proč jsou v té Praze ti lidi všichni tak zlí.