Plechový cirkus nejen sovětských vojsk nám hned to dopoledne předvedl, že ještě větší tragédie nastává i ve velkých městech, nejen v malé obci Velemyšleves na Lounsku. Zprávy o prvních mrtvých v Praze či Liberci zněly naprosto neuvěřitelně. Jako kluci jsme si na válku hráli, četli o ní a zívali při výkladu kantora, který v rámci povinných osnov oslavoval padlé rudoarmějce. A najednou naše vyjukané klukovské ksichtíky hleděli těmto vojákům do tváří, ze kterých nebylo možno vyčíst vůbec nic. Cítili jsme to napětí dospěláků, kteří nás jen vykazovali do míst, kde bylo relativně bezpečno. Dnes se chmel česat nebude, možná všichni pojedeme domů upozorňovali kantoři. Někteří z nich se už ozdobili trikolórou a stále horečně debatovali, co asi bude či nebude, nebo by raději nemělo být. Můj otec si pro mě přijel ještě ten večer, kdy už byla cizí armáda úplně všude. Byl bledý, ustrašený a velmi silně mě beze slova nejdříve objal. Byl rád, že jsem na živu. Stále jsem nic nechápal a po další dny plné zmatků jsem z domova vycházel jen v doprovodu starších sourozenců.

Nálada národa byla bojovná, to i patnáctiletý kluk pozná. Slovo kontrarevoluce mi zněla cize, dospělí ho stále používali. Ve spojení s ním taky slova svinstvo a sviňárna. To jsem věděl, co znamená. Nic pěkného, to dá rozum. Nic pěkného se pak ani nedělo, protože postupem času někteří kantoři utekli za hranice a ti co zůstali, jejich útěk někteří veřejně odsuzovali. Prý není a hlavně nebude tak zle. Slyšel jsem pak slovo kolaborant. Taky mi nic zprvu neříkalo, ale ruštinář Solovjev začal dělat ředitele střední školy. Byla s ním legrace rusky už skoro zapomněl a česky pořádně neuměl. Patnáctiletým klukům srpnové události do maturity vcelku vyšuměly. Pak jsme byli zčista jasna dospělí a „sviňárny a svinstva," se už dotýkala některých z nás. Ten či onen spolužák najednou nesměl studovat vysokou školu a opět jsme nechápali proč. Bez rozdílu jsme pak věděli, co znamená slovo opozice. A taky vysílání Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Po pětačtyřiceti letech mi rachot tanků v uších zní stále stejně. A tak blízko nich už bych nikdy radši nestál.

Moskevský obr na hliněných nohou padl, máme demokracii a taky drahotu a spoustu nových politických gaunerů. A taky novou generaci, co jí srpen nic neříká. Protože nemá potřebu si ho připomínat polistopadové vlády srpen taky braly jako nutné klišé z kalendáře. Vládne doba byznysu a už i nostalgie po starých časech. Nedivím se, lidi rádi zapomínají, když se jim daří hůře a mohli se klíči v památném listopadu uzvonit. Jen mi zase zvoní v uších jména obětí, kteří rukou vojáka zemřeli nejen v srpnu osmašedesátého. Prožít si historii znovu bych fakt nechtěl.

petr.strompf@denik.cz