Ten druhý zavrtěl hlavou. „Jak nepočká? Vždyť jsi říkal, že máš na oddělení osm lidí, tak to tam snad bez tebe dva tři týdny zvládnou, ne?"

Opocený a kulatější muž se zatvářil důležitě. „Tak oni by to asi nějak zvládli. Ale otázkou je, jak…" a začal toho druhého, vyššího a hubenějšího, přesvědčovat o tom, jak je nenahraditelný. Celou cestu z Opatova až na Vltavskou mluvil jen o jednom. O práci.

V myšlenkách jsem se vrátila o pár let zpátky, do lavic, na přednášky psychologie. „O závislosti na práci je možné hovořit ve chvíli, kdy se práce stává v životě jedince jednoznačně dominantním tématem. Workoholikovi práce likviduje zájmy a koníčky, dost často také partnerský život," zapisovali jsme si do sešitů.

Při pohledu na muže sedícího přede mnou jsem si představovala, jestli i on má další „příznaky", které jsme se učili. Jestli i on uniká do práce z konfliktní rodinné atmosféry, jestli i on si prací kompenzuje komplexy méněcennosti či nízkou sebedůvěru. Jestli i on, když nepracuje, trpí pocitem viny a představou, co všechno mu v tom volném čase utíká.

Vybavil se mi rozhovor s kamarádkou, která ještě při škole začala pracovat v jedné účetní firmě. Její přímá nadřízená byla ukázkovým workoholikem. A dokonce to považovala za přednost. Když jí prý ostatní kolegyně naznačovaly, že by si měla dát pauzu a jet si někam na dva tři týdny provětrat hlavu, posmívala se jim, že to nepotřebuje. Že údělem těch nejlepších pracovníků je dohánět to za ty „méně obdařené a líné." Že má všechno pod kontrolou.

Neměla. Za rok a půl ji přivítali s otevřenou náručí v Bohnicích, kde se měsíc léčila. Kolegyně z práce si oddechly. Oddechla si ale určitě i ona sama.