Připomnělo mi to zážitek z dětství vysloužilec z hraniční čáry si „svého" psa přivezl domů. Zvíře s výstavní tělesnou konstrukcí obdivovala celá ulice, vlčák byl disciplinovaný, zvyklý z vojenské drezury se v případě potřeby s nikým ani krátce nemazat.

Vysloužilec ale jednoho dne umřel. Trefil ho šlak přímo na ulici. Stává se to, dáma s kosou se neptá, jestli se to sluší nebo ne. Pes oddaně hlídal svého pána až do příjezdu záchranky. Všichni v sousedství věděli, kolik nepřátel lidu na hranicích ten pes zadržel, vysloužilec se tím taky dost vytahoval.

Buď jak buď, lékař k pacientovi nemohl ani na krok. Ledva ho udělal, pes dal sakra najevo, že z výcviku nezapomněl ani čárku. Vysloužilec byl již v předsmrtných křečích, modral a dáma s kosou už balila kufry. Konec dokonán.

Další tragédie ale vzápětí nastala zvíře se musí odstranit, ať už jeho majitel žije nebo ne. A to taky sakra rychle. Přijela vojenská jednotka, žádná odchytová služba. Tehdy nic takového neexistovalo, zato ostrostřelci vždycky.

Z paměti mi nevymizí ten ňouma v důstojnické uniformě, který vojákům velel. Věděl, že bude muset použít zbraň. Taky to udělal a psa těžce zranil. Utekl jak zbabělec a nechal psa umřít v bolestech. Já jen, abyste věděl, pane ministře Picku.

Petr Štrompf (petr.strompf@denik.cz)