Kdyby však bylo na mě, přál bych si, aby tázaný bez zaváhání vždy odpověděl: „Ano!" Ještě lépe: aby podobné otázky vůbec nepadaly.
Češi, minimálně od dob prokaučované bitvy na Bílé hoře, nikdy neměli pověst národů z řad nejodvážnějších. Ostatně, něco na tom asi bude, že spíš než hrdinské eposy se u nás lidové oblibě mnohem víc těšili švejkové, cimrmanové a podobní koumáci, kteří odvahy naopak měli velmi málo, zato důvtip mohli vyvážet. Když už jsme někoho, kdo by parametry skutečného hrdiny mohl splňovat, měli, záhy se ukázalo, že to možná zas až takový hrdina nebyl viz Julius Fučík že mu možná šlo víc o sebe viz dodnes neuchopitelní Mašínové.
Současná mládež, zdá se, pak má v tom úplnou bramboračku a dle moderní mytologie už snad může obdivovat jen hokejisty nebo zakladatele Facebooku.
Ale tím spíše je třeba unikátní příběhy s „hollywoodským" potenciálem, jako byl čin Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, živit. Byla by škoda, aby ve světě spojeném sociální sítí, nás rozlišovali jen ti hokejisté.
Mimochodem, když už jsem zmínil „hollywoodský" potenciál: upřímnou soustrast a čest památce krásné dámy, Zity Kabátové.
