My s bratrem jsme domácnosti neobcházeli, buď jsme byli takoví pokrokáři, nebo nám to připadalo jako žebrání. Dnes ale v Praze nechodí děvčatům vyprášit faldy skoro nikdo. Sídliště jsou anonymní, neznají se ani sousedé. A chodit na pomlázku k někomu úplně cizímu se ve městě jaksi nehodí. Skutečný konec velikonočním zvykům ale přinesly počítače. Děti od předškoláků až po náctileté tráví u „kompů“ dlouhé hodiny. Jako malé děti jsme v době volna nejraději běželi ven, s mičudou nebo bez ní, ale hlavně ven, na vzduch, proběhnout se. To byl ve velkoměstě hlavní znak Velikonoc, na venkově se spíš držely tradice a zvyky, chodilo se do kostela. Dnes se to pomalu sjednocuje, bohužel ve prospěch „kompů“. Na jaké zvyky a tradice budou vzpomínat naši vnuci, nevím.