Zítra slavíme svátek svatého Valentýna, svátek zamilovaných. Teda, slavíme… Někteří z nás.

Valentýn totiž v Česku a v Evropě (střední a východní) vůbec dvakrát populární není. Vyčítáme mu, že je uměle nastolený a komerční. Svátkem zamilovaných a lásky pro nás vždycky byl a asi i zůstane první máj.

Valentýn, který k nám přišel z anglosaských zemí několik let po sametové revoluci v první polovině devadesátek o něm prakticky ještě nebylo slyšet moc nebereme.

Přes ušlechtilé pohnutky svatého Valentýna, svátek v jeho současné podobě skutečně má původ ryze komerční. A funguje jako ukázkový příklad amerického snu a toho, co dokáže marketing.

Ve Velké Británii koncem 18. století vyšla kniha rad pro nesmělé muže, jak psát zamilované verše ženám. Později, v dobách viktoriánské Anglie, se tato i jiná psaníčka, označovaná jako „valentýnky", těšila celkem slušné oblibě. Ale dost možná by zapadla, kdyby se jich průmyslově nechopila tehdy začínající, devatenáctiletá podnikatelka z amerického Massachusetts Esther Howland.

Valentýnky začala vyrábět ve velkém a její zprvu malý byznys během několika málo let dosahoval na tu dobu úctyhodného obratu 100 000 dolarů ročně.

Podobně se prý na svátku podařilo zarobit podnikateli Walteru Scottovi, jehož firma na výrobu vánočních přáníček počátkem 20. století živořila na pokraji bankrotu. Až přišel spásonosný nápad: napsat o svátku svatého Valentýna knížku a vyrábět Valentýnky. Během pouhých dvou let Scottova společnost údajně ztrojnásobila zisky.

Ze Spojených států se pak svátek díky tradičním vazbám s Velkou Británií vrátil znovu do země Shakespeara, byť už trochu jinak, než ho ostrované znali. A s poválečným propojováním západního světa si Valentýn pomalu razil a vlastně pořád razí cestu i napříč kontinentální Evropou. Masově podporován obchodníky, kritizován tradicionalisty.

U nás asi nikdy nebude slaven zcela masově. Díky naší ateisticko-švejkovské tradici sice na jednu stranu zvyky přijímáme, na druhou je až tak nebereme vážně. Konečně, i ten tradiční první máj u nás jakožto svátek lásky bereme spíš s rezervou. V kalendáři ho najdete jako Svátek práce a v ulicích velkých měst během něho potkáváte spíš anarchisty a extrémisty než zamilované.

Valentýn navzdory svému neidealistickému původu tak de facto i v Česku vyplňuje mezeru na trhu. Je „nejoficiálnější" ze svátků lásky. Na druhou stranu, láska je tak neoficiální a neuchopitelná „věc", v které rozhodují city, nikoli příkazy, že se nabízí otázka: Proč bychom ji měli slavit zrovna v den, kdy nám to káže okolí?

Nebylo by lepší, aby zamilovaní Valentýna jednoduše slavili každodenně?