Václavák, se všemi těmi přepálenými klobásami a šméčkem a Smečkami, jsem měl za takovou výkladní skříň Prahy. Nic k popukání, ale pokud se někde dá skutečně zažít tohle město se vším všudy, nutno nakupovat právě tam, říkal jsem si.

Blbost. Samozřejmě. Václavák je dnes, navzdory exkluzivní poloze, navzdory přítomnosti svatého Václava, kolem něhož se píšou naše moderní dějiny, navzdory pár architektonickým skvostům, jednou z největších ostud Prahy. A pokud chcete hlavní město zažít, chtělo by se říct: Jděte skoro kamkoli, hlavně ne na Václavák!

Náhoda? Asi ne. O posledním víkendu se skoro na čtyřech desítkách míst v Praze konal festival Zažít město jinak. Na první pohled možná zábava pár aktivistů z občanského sdružení Auto*Mat a jejich bratrů ve volném triku volících Stranu zelených, případně Bursíkův Les. Motoristi jsou nasupění, že jim mládež zavřela Smetanovo nábřeží a vaří tam palačinky a dýňové krémy, zatímco cesta do práce – musíme tam i v sobotu – trvá o šest minut víc.

Ale stačí se zúčastnit a je vám jasné, že i když k tomu hraje mladická indie emo-elektronická kapela, co si dadaisticky říká Vložte kočku (mimochodem, jejich elektrohousle znějí výtečně!), jde tu vlastně o myšlenku prastarou, z hašlerovské Prahy, kdy Žižkováci chodili na buchty k sobě a Vršovice či Břevnov byly vesnice, z nichž se na Koňský trh jezdilo skutečně jen, když bylo třeba.

Proč jezdit na buchty za padesát na Václavák, když ve Vršovicích či na Žižkově vám je sousedka dá za deset. A ještě přitom poznáte mladší sousedku, která buchty neumí, ale příroda jí nadělila jinde. Takhle to v sobotu vypadalo na spoustě míst. A i když tam náhodou festival Zažít město jinak neměli, měli tam něco jiného, třeba závody mimin a dětí Tour de Kids, co se přestěhovaly na Ladronku. Odkud? Z toho proklatého Václaváku.

Zatímco notné části Prahy po desetiletích módního dívání se do země a hesel jako „co je doma, to se počítá" a „co je u souseda, to je mi putna, pokud my nemáme televizi černobílou a on barevnou z Tuzexu," konečně zase – díky těm aktivistům – otevírají oči a náruč místním i sousedům, Václavák zůstává divnou směsí osmdesátkového veksláctví, devadesátkového divokého kapitalismu a současného developerského realismu, do jehož budoucí podoby spíš než místní může mluvit družinářka z Vizovic či zubař z Berouna. Sousedi by se zde těžko pozvali na buchty. Leda by si k tomu vzali plnou kapsu euro a rusko-anglický slovník.

Všechno samozřejmě není špatně. Vizualizace na zkulturnění tohoto místa jsou, dělali je Cigler Marani Architects, kteří sice jako by na podobné věci měli v metropoli monopol, ale dělají je většinou naštěstí celkem slušně. Jen ta realizace zatím celkem vázne. Mají tu pořád ještě celkem novou pěší zónu. Zase, jen ta realizace… Prostě, Václavák je mimo, nerealizovaná šance. Pomyslný tep na toku dějin drží jinde.
A Praha 1, které stále zoufale ubývají obyvatelé, už by se konečně měla hnout. Aby těch pár sobot, na které zavřeli Smetanovo nábřeží, nezůstalo jen aktivistickou srandou.