Patřím k těm, kteří si nechají nohy ubrousit chůzí přes půl Prahy, než aby jeli na černo. Raději opustím manželku, která lístek má a tudíž může v klidu nastoupit, než abych jel jednu stanici metrem bez lístku, který jsem si zapomenul doma, výdejna lístků nefunguje a trafika je zavřená. Nevstoupím. Nenastoupím. Ani náhodu. Raději tu stanici doběhnu.

V metru. V tramvaji. To je jedno.

Běžím do metra, čas schůzky se totiž přiblížil, jsem duchem mimo. A najednou stojím na nástupišti. Když si uvědomím, že jsem černý pasažér, omdlívám a co nejnenápadněji opouštím metro, abych do něho zase vešel a cvaknul si lístek. Těch nervů jestli nenarazím na revizora, to vám nepřeju.

A proto se chci těch nervů vyvarovat a chci předejít tomu, že budu popotahován a peskován revizorem a pak nějakou úřednicí, která mi bude vysvětlovat, jak se mám chovat.

Proto vítám myšlenku zavést v metru turnikety. Jsem pro a veřejně ji podporuju.

Je ale fakt, že jsem se turniketů vždy bál. Pamatuji si na to totiž jako dnes. Byl jsem malý a mířil jsem do metra. Už z dálky jsem měl malou dušičku. Co když mne ta chapadla rozmačkají jako sardinky? Co když mne sevřou v ukrutném objetí? Věděl jsem, že musím zaplatit, jinak přijde nemilosrdný výstřel chapadel, která mne znemožní cestovat vstříc dalším životním okamžikům.

Bál jsem se pokaždé a vždy to vyšlo. Vlastně jednou to nevyšlo. I když jsem řádně zaplatil a udělal to, co jsem měl, chapadla mne napadla. Ten ostrý pán z budky měl ale pochopení, protože mne naštěstí viděl, jak se bojím projít.

Turniketům, už pro to, že mám před nimi respekt a pro to, že jezdím zásadně s jízdenkou, fandím. Co vy?