Vzpomněla jsem si na rozhlasovou hru Hanky Slavíkové Cesta do Lo Ignito. Malá holčička si prohlíží modré skvrny, které má rozeseté po těle a které denně zvětšuje zákeřná zhoubná nemoc. Jezdí po nich prstem jako po mapě a ptá se, v jaké zemi právě je. Děti a zvířata, jak se říká, jsou nevinné a když se jim přihodí bolest od nejmenší po tu největší a poslední, je to nespravedlivé a nešťastné. Když zemře člověk starý, je to přirozené a v podstatě něčím krásné. Prožil svůj život naplno a prošel všemi jeho stádii, tělesnými i těmi, které nastavuje společnost. A má už na smrt opravdu „nárok". Ale dvanáctileté děvčátko…

„To naše Fifina měla čtrnáct. Už nemohla ani pokousat granule, tak jsme jí dávali jenom kočičí paštiky." V tu chvíli mi všechno došlo. Celou dobu se bavily o kočce. I dnešní vydání se vrací k osudu sedmi štěňat, které místo života měla čekat smrt a místo smrti je nakonec čekal zase život u laskavého zachránce. Kauza měla veliký ohlas. A lidskost a dobrosrdečnost se díky nim a pro ně vzbudily napříč celou společností. Nikdo není povinován účastí nebo soucitem. Ale pokud je to náplní jeho práce, je nepřijatelné, aby malá stvoření poslal na smrt. Pokud ne eticky a čistě lidsky, potom by měl pomoci s řešením osudu psů „z povolání".

Vzpomněla jsem si proto na svého dědečka. Má devadesát let a téměř nevidí. Pracoval jako inženýr, nechal za sebou několik budov a dnes po něm na ulici puberťáci házejí kamínky a smějí se tomu, jak občas našlápne do vzduchu. Motala se mu hlava. Šel se proto zeptat paní doktorky, jestli by mu nemohla pomoct. Lékařka mu sdělila, že je to známka předsmrtného stádia a je to normální projev, který se ničím logicky léčit nedá. A domnívám se, že ani toto není profesně etické.

Kdyby všechna rozbolavění světa měla smutné korálkově kulaté oči, hebkou srst, nemotorně roztomilé pohyby a něžnou přítulnost, tak by k nim lidé možná byli taky vnímavější.

Čtěte také: Úřady hodlaly utratit zdravá štěňata. Zasáhli ochránci