Otevřu notebook a začnu psát. Vedle mne sedí paní. Chvíli čeká, co zazní z nádražního amplionu. Není toho moc. „Taky by se mohli uráčit ohlásit, co s tím vlakem je a kdy teda přijede," má recht. Pak zas chvíli čeká. Přemítám, v jaké podobě budeme dnes psát o tom podivném veletoči s Miroslavem Šloufem a jestli článek bude dost zajímavý na to, aby mohl noviny otevřít, nebo bude vhodnější jiný. Kde bude pokračovat. A kde budou pražské neziskovky. Přemítám a sepisuji to. „Vám v práci nemůžou říct, že jste přijel pozdě, vy to všechno uděláte odsud, že jo," promluví na mne paní, a protože jsem myšlenkami jinde, nevím ani jak reagovat.

„Stejně obdivuji, jak to dneska všechno děláte, rychle, že si na ty změny zvyknete," pokračuje paní a už v soustředění trochu polevuji, ale vlastně pořád nic neříkám. „Ale ta generace dneska, ty počítače na všechno, to taky není dobrý. Oni maj maturitu a neumí vyšroubovat žárovku. Na všechno potřebují opraváře, rukama neudělají nic," jakoby mě paní lehce chtěla pošoupnout.

Vládnou nám sdělovací prostředky

Napadá mě, že povídat o tomto by se dalo dlouho, asi až moc. A paní vidí, že se mnou až tak řeč není, ale že poslouchám. Tak mi říká dál: „Oni za to můžou ti novináři. Všechno je pořád špatně. A jak můžou psát, že vláda vládne? Když tady tomu nevládne nikdo! Jestli někdo vládne, tak jsou to oni. Sdělovací prostředky."

A mám to. Mám přiznat barvu? Říct, že jsem jeden z nich? Nebo dál poslouchat? V amplionu nic nehlásí, ale podle hodin je jasné, že předpokládaná doba zpoždění se zase změnila. Ještě chvíli čekáme. Po deváté konečně přijíždí ten vlak, co měl odjezd v 8.24. „Tak vám přeju, ať se vám ta práce, co jste si vybral, líbí, ale nezávidím vám, že tady v tom musíte být. V tom světě, co nám ti novináři dělaj," loučí se se mnou srdečně. Jestli by říkala totéž, kdybych jen neposlouchal, kdoví.

Ale tak nějak si zase uvědomuji, jak jsem rád, že dělám v Deníku. Že se honíme spíš za lidmi, které stojí za to následovat, než za počty mrtvých či promile alkoholu v krvi Ivety Bartošové. Že přinášíme příběhy, které dávají naději. Třeba těch neziskovek, co pomáhají, a že se nám stále ozývá, jedna za druhou. Prostě, že všechno není tak špatně.

Protože přestože je leccos podělané, ten vlak nakonec přijede. A pak i vyleze slunce. I když je půl dne zataženo. A pak potkáte slečnu, krásnější než slunce. A pak vyjdou hvězdy. A i když to nevyjde, tak aspoň to slunce zase vyjde. Třeba příště. Až nebudu novinář a nebudu se červenat. A nebudu mít věčně zpoždění.