Mám dojem, že vyhloubené zákopy prezident, byť demokraticky zvolený, snadno nezasype. Nejde totiž o demokratičnost volby tu může těžko někdo zpochybnit, ale o etiku kampaně, která většinu lidí otrávila.
Když odhlédneme od nepokryté, avšak pochopitelné podpory Karla Schwarzenberga ze strany většiny médií a mnohdy až údernických výzev umělců „za slušného prezidenta", dá se Zemanovu protikandidátovi vytknout snad jen malá průbojnost, neschopnost reagovat na agresivní výpady týmu protivníka a také až tragikomicky nešikovná formulace některých myšlenek a témat. Co je ale důležitější – jsem přesvědčen, že ty myšlenky a témata byla Schwarzenbergovi umě „podstrčena" a jeho bezelstnost a rétorická neobratnost hrubě zneužita.
Řeč může být například o sudetoněmecké otázce. Stačilo, aby Schwarzenberg z dnešního kontextu odmítl uplatnění principu kolektivní viny a už z něj byl „kamarád Posselta, Rakušák, ten, kdo chce vracet majetky vyhnancům." Nutno konstatovat, že nejen rozehrání sudetoněmecké karty v předvolební kampani vypovědělo mnoho alespoň o části našeho národa, který, místo aby byl hrdý na své historické děditství, na svou bohatou kulturu, na svou krásnou řeč, spatřuje hrdost spíše ve vymezování se vůči někomu, což jde ruku v ruce se strachem. A právě strach se dá velmi snadno a lacině zneužít kýmkoliv. Je zřejmé, že jsme se ještě zcela neosvobodili od komunistické ideologie, která do nás vpouštěla strach s mateřským mlékem. Musíme ještě dozrát a snažit se o porozumění. Je čas uznat Miloše Zemana legitimní hlavou státu a podat si ruce, ať už jsme volili toho, či onoho.
