A protože vozíčkáři jsou skutečně osudem zocelení, vybojovali si před drahnou dobou bezbariérový přístup do metra na Národní třídě. Klobouk dolů, protože tento počin byl dosti nákladný. Pokud si dobře vzpomínám, vyšel na více než stovku milionů korun.

Řeknete si, to je snad v civilizované zemi normální… Jenže, ruku na srdce, v naší zemi se zpravidla investuje poměrně s ohledem na množství voličů, kterým jde investice ku prospěchu. Nu, a protože voličů vozíčkářů zase tolik není, pak asi není s podivem, že jsou nucení vést další „krvavou řež". Tentokrát o bezbariérový přístup na tramvaj v Lazarské, bez něhož je jim výtah do metra na Národní platný jen napůl. V porovnání s oním výtahem by šlo o marginální investici. Přesto se oprávněný požadavek jeví jako nepřekonatelný problém. Bitva trvá dva roky. Že by hrál opět roli politikův ohled na počet voličských hlasů, kterým věc prospěje?

Na politiky se nezlobme. Přemýšlejí stejně jako my. Napadá mě jistá zjednodušená paralela s takzvanými poplatky ve zdravotnictví. Všichni horlíme, jistě právem, po větší a větší solidaritě. Ovšem zápal pro solidaritu se vytrácí ve chvíli, kdy máme zaplatit pár desítek korun za prohlídku a je nám úplně jedno, že právě tato regulace může v konečném důsledku zkrátit čekací doby na operace vážně nemocných. Politici to vědí, a vědí ještě lépe, že nás s „rýmičkou" je mnohem více, než čekatelů na transplantace… Kam se poděla solidarita?