Jako pro většinu z nás, tak i pro mě jsou to svátky klidu a chvil strávených v rodinném kruhu a s nejbližšími přáteli a kamarády.

Čas, který podléhá každý rok stejným rituálům. Ty začínají u slavnostně prostřené štědrovečerní tabule. Vždycky se těším, až budu zase ze skříně vytahovat ten starý ubrus s vánočním motivem smrkové větvičky, který právě díky své značné opranosti získává neodmyslitelné kouzlo. Na něj postavím doprostřed stolu mísu s máminým bramborovým salátem a hned vedle babiččinu vánočku. Táta ze své malé vinotéky vytáhne to nejlepší víno.

Mezitím, co prostírám stůl, máma smaží řízky. Na ryby si u nás moc nepotrpíme, protože jsme líní vyndávat kosti. Bez řízku a bramborového salátu by však Štědrý den nemohl být úplný. Na mísu narovnám cukroví, které jsme dostali od jedné z našich známých. V hektickém pracovním nasazení jsme na pečení vanilkových rohlíčků a patlání včelích úlů rezignovali.

A také jsme se zřekli balíčkové hromady pod stromečkem. Malé drobnosti připadly mé krásné ségře, aby je zabalila. Na parádu, na tu si potrpí. Proto i dárky balí pečlivě a úhledně, že je člověku až líto je vůbec rozbalovat. Přesto je, jak praví jedna reklama, radost z nich k nezaplacení. I když je to konfekční halenka za dvě stovky nebo náušnice za padesát korun.

Mezi pohádkami a rodinnými filmy jsme se shodli, že vlastně žádné nákladné prezenty nechceme. Proč taky? Máme všechno, co potřebujeme. Kde bydlet, co jíst a co na sebe.

A vůbec ten největší luxus ze všech zdraví. Nikdo z nás nemusí trávit svátky v nemocnici, hlava nám jakžtakž slouží, můžeme se hýbat a dýchat, srdce nám bijí v pravidelném rytmu. Kolikrát si ani neuvědomujeme, jak nám náš zdravotní stav vládne a že přát si hlavně hodně zdraví vskutku není pouhé stereotypní klišé. Proto ho přeji všem a kdykoliv mohu.

Letošní Vánoce mají ovšem i jedno smutné prvenství, které se týká právě mentální a fyzické kondice tělesné schránky. Někdy prostě člověk cítí, že nastal čas odejít, že jeho tělo už nemá sílu zvládat základní životní funkce, že už nechce myslet. Proto je lepší ho opustit. Tedy prý to lidé před smrtí říkají. A prý s podobnou taktikou operoval i Václav Havel. Škoda jen, že si pan prezident pro svůj odchod vybral tak nevhodnou dobu.

Místo veselého předvánočního času jsme drželi státní smutek a finální vánoční přípravy vystřídal velkolepý pohřeb. Celé město bylo vzhůru nohama. Praha se zahalila do smutečního kabátu. Ponurá atmosféra prosakovala veškerým kulturním, politických i soukromým děním všech obyvatel.

Smutek i slzy vlastně jen připomněly to důležité, navzdory ostrému kontrastu s naší typickou představou o vánočních svátcích. Ten největší luxus jsou zdánlivě obyčejné věci. Povídání u stolu s lidmi, které máte rádi, hodinové hovory o úplně obyčejných věcech s někým, kdo vás vyslechne i ve tři hodiny v noci, peněženka, ve které máte na chleba, nebo klidný a poctivý spánek. Láska, pokora, respekt a zodpovědnost. Humor a fantazie.

sona.kacerovska@denik.cz

SOŇA KACEROVSKÁ