Díky sluníčku to však vypadá, že i v Praze může být blaze. Labutě se spokojeně prohánějí po Vltavě a bruslaři jsou jim v patách. Alespoň u podolského Yacht klubu. Stála jsem nahoře na nábřeží a pozorovala to kouzelné hemžení pode mnou. Dětičky, které mají pololetní prázdniny, se s neúnavným elánem prohánějí po ledové ploše. Kluci s výrazem profesionálů hrají hokej. Holčička v sukýnce obratně zkouší piruety. Tatínek učí svou malou ratolest udržet rovnováhu pouze na kovovém ostří. Z té výšky a proti záři slunečních paprsků mi ten výjev připadal jako z filmu.
Najednou mi přišlo líto, že neumím bruslit. Vždyť, co může být krásnějšího (hlavně pro městské dítě) než si hodit brusle přes rameno a jít se vyřádit na nejbližší kluziště. Když jsem byla menší, několikrát jsem zkoušela zvládnout nástrahy pohybu v té, tak nepraktické, sportovní obuvi. Marně. Všem okolo to šlo, jen já jsem neustále ležela na zamrzlém rybníku a nechápala, kde se stala chyba. Celá omlácená a zmrzlá jsem to po několika neúspěšných pokusech vzdala.
Možná není zas tak pozdě to zkusit znova. Jako všechny věci, při kterých je třeba odhodlání a vytrvalosti. Stačí jen doopravdy chtít. Pevně zašněrovat tkaničky a zkusit první krůčky. Jakmile udržím balanc, zvládnu určitě i plynulejší pohyby. A pořádně si to užiji.
