Je to ukázková ironie osudu. Několik měsíců a hlavně posledních týdnů neřešíte skoro nic jiného než prezidentskou volbu. Jdete z televize do novin a z novin do rádia. V prvním kole zabodujete víc, než si myslíte. Na vaši podporu uspořádají prakticky všichni umělci, na něž dokážete pomyslet, kampaň. Všechno si to odbudete a zbývá už jen počkat na výsledky a zdánlivě symbolický akt: odvolit sám.

Z blázince v Praze přijdete do vísky, která má necelých pět set obyvatel. „Tady je pohoda," chtělo by se vám říct, ale televizní štáby a desítky fotoreportérů číhajících zde na kohosi (jste to skutečně vy) vám dávají na vědomí, že i tady o něco jde.

Znají vás všichni. Ale občanský průkaz, abyste prokázal, že jste to skutečně vy, vytáhnete. Musíte. Stejně jako stará paní Šulcová, která je před vámi. A která má úplně stejné volební právo jako vy, byť všichni a hlavně ti plantážníci s foťákama se tváří, jakoby váš hlas měl přinejmenším tisíckrát větší hodnotu než její.

„Nemá," víte moc dobře, ačkoli, kdoví… „Stačí, abych na fotce vypadal blbě, a třeba si někdo řekne: takhle škaredého prezidenta nechci, a hodí to tomu druhému." Takže se legitimujete, upravíte, symbolicky zajdete za plentu a zase zpět: Zbývá to tam už jenom hodit. Desítky blesků, jako když Karel Gott přebírá slavíka nebo David Beckham kope roh.

„Je to tam!" Ulevíte si. Odejdete. A pak vám za půl hodiny pošlou první fotky a vy zjistíte, že je to v pytli.

Není to žádná tragédie, chvíli se zastydíte, pak se tomu usmějete. Každopádně, ten váš „minimálně tisíckrát důležitější" hlas nakonec nemá hodnotu vůbec žádnou.

Asi tak nějak se to včera přihodilo prezidentskému kandidátovi Karlu Schwarzenbergovi, když byl volit v Sýkořicích. Na místě šlo vše bezvadně. Až…

…novináři z fotografií zjistili, že lístek, který házel do urny, nebyl v úředně označené obálce. Navzdory tomu, co tento kolotoč provázelo, je tak bezplatný.

Už dnes uvidíme, jestli tahle drobná „nehoda" vstoupí po bok jiných úsměvných prezidentských historek, jako byly krátké nohavice Václava Havla při jeho prvním zásadním státnickém nástupu, nebo zapadne v minulosti.

Ale přijde mi to ilustrativní: Miloš Zeman, jehož podpořil mimo jiné Václav Klaus, odvolil v Ládví s rodinou a s přehledem. Podobně, jako volí Klaus. Přítomnost jindy nenáviděných novinářů si profesionálně užíval. A ochotně pózoval s dcerou Kateřinou.

Karel Schwarzenberg naopak před urnu předstoupil s nejistotou, s jakou k ní chodil i Václav Havel (jehož pozůstalí se zase netají podporou knížete).

Který z přístupů nám nakonec bude bližší?