Takovou přehlídku si přece člověk jen tak nemůže nechat ujít. V tu chvíli si najednou říkám: „Škoda, že nemám alespoň růžové tričko, abych hezky zapadnul a zkusil si, jak bude okolí na můj vzhled reagovat.“ Netrvalo to snad ani dvě minuty, když mi manželka, a to dokonce i dárkově zabalené, růžové tričko přinesla. K tomu ještě dodala parádní baťůžek, který je posetý růžemi, samozřejmě růžovými. Ještě trochu vkusně učesat, což jinak už roky nedělám a zrcadlové sluneční brýle a hurá do průvodu. A trefil jsem to, už v metru s úsměvem někteří lidé pokukovali a asi tušili, kam že to mířím. Další důkaz jsem dostal hned chvíli po tom, co jsem dorazil na náměstí Republiky, když se ke mně přitočil mladý muž a už mi do ruky vkládal časopis, kde psali, že si to s tou orientací můžu rozmyslet. No a vše vyvrcholilo asi o 20 minut později. Jeden starý děda, co tomu dění přihlížel, se na mě otočil, podíval se od paty až k hlavě a odplivl si se slovy: „To je hnus.“ Tak vidíte, svět je plný falešných předsudků a jak málo stačí, aby šaty dělali jiného člověka. Smutné že.

Čtěte také: Centrem Prahy prošlo 5000 gayů a lesbiček