a) po povídání na univerzitní pavlači

b) po schůzkách v Městské knihovně

c) po první návštěvě Národní knihovny

Cé je správně. Pokud jsem některé místo v okolí Hollaru (kde „moje“ škola stála) slovy Cimrmana skutečně ne… „neměl rád“, byla to budova Národní knihovny.

Nic proti úchvatným barokním kulisám, kdybych tu šel na výstavu nebo natáčení Princezny Fantaghiró, snad by se mi tu líbilo. Ale protože na vypůjčení knihy jsem měl obvykle méně než půl dne času, stávaly se návštěvy Klementina pravidelně adrenalinovým zážitkem.

Debaty o tom, kam můžete jít s notebookem a kam už ne, proč si stránku starých novin můžete vyfotit, ale už ne okopírovat, byly folklórem, na který člověk mile rád zapomene.

Což o to, na odstranění nerozumných zákazů stačí často jeden rozumný člověk. Ale na přeměnění historické budovy, které by mnohem víc než knihovna slušela galerie, už rozum nestačí. A vlastně tu ani nemá co dělat. V době, kdy moderní knihovna vypadá jako otevřený prostor, ve kterém proplouváte mezi knihami, kavárnami a oddechovými zónami, působí uzavřené chodby, v nichž devět z deseti klik vám říká, tady nejste vítáni, jako slušný anachronismus.

Národní knihovna teď stěhuje milion knih. Obří škatulata jsou jedním z mnoha dílů šarády, které se souhrnně říká revitalizace. Na jejím konci bude Klementinum jako ze škatulky.

Alespoň tak nám to slibují. A mně se chce říct: Vzhůru do minulosti.

ondrej.leinert@denik.cz