Přejezdem přes Rámusák se každý spáč v tramvaji vždy probudil. Hrálo se ve vagonu občas i na harmoniku. Až jsem si říkal, že v Kobylisích bydlí nějak hodně muzikálních opilců. Na trase sedmnáctky mám i osobní zážitek. Tramvaj na mostě vždy zpomalila, to aby se třeba nečekaně nesvalil.

Přistihl jsem tehdy človíčka, soustředěně začteného do mé knihy. Zvědavost zvítězila nad pýchou, že za mé literární snažení lidi utrácejí peníze. Zeptal jsem se toho chlápka, jak se mu kniha líbí. Podíval se na mně jak na obtížný hmyz. To jsme byli na Rámusáku asi v polovině. Přečtenou měl ten podivín víc než polovinu. Proto ta zvědavost. „Vo co ti, kurňa, de!?" zahřímal na celý vagón. Nezmohl jsem se na slovo. Periferním pohledem jsem zjistil, že na mé straně není jediný spolucestující.

„Vsaď se, že ho za chvíli ten maník požádá o zbytečný kilo," uchechtl se na mou adresu jakýsi mladík. Aha, takhle to začíná! Nejdřív vzbudit sympatie a pak vyžebrat drobnou minci! Což mi došlo hned, jakmile ten rozdurděný chlápek vyzařoval jasnou odpověď, že žebrotu tohoto stylu taky podporovat nebude. Tyhle triky dávno známe! Vystoupil jsem z tramvaje tam, kde jsem vůbec nechtěl. Do Trojského kopce jsem hezky klusal po svých s vědomím, jak neradno se někdy hlásit sám k sobě. V hlavě mi pak odezva veřejnosti rámusila ještě aspoň hodinu. Což se na novém mostě s jistě dobře tlumenou tramvajovou trasou asi nestane.