Vnímat ostatní auta, chodce, tramvaje, autobusy, cyklisty, motocyklisty, a to vše v jednom okamžiku, to ho pasuje z člověka na robota. Jenže robota bez mikroprocesoru, s „pouhým“ lidským srdcem.

Jen si všimněte, jak se většina Pražanů v ulicích, ať už za volantem čehokoliv, tváří. Vypadá to na mdloby před kolapsem. Ten, kdo má sám sebe alespoň trochu rád, ten z Prahy čas od času mizí a pokud zmizet nemůže, omezuje svůj pohyb po „blázinci“ ulic.

Jenže řidiči MHD se přímo uprostřed tohoto „blázince“ živí. Šlapou na plyn, na brzdu, troubí, křičí, ťukají si na čelo, otírají studený pot. Osobně se dosti podivuji nad tím, že v pražské MHD je tak málo nehod. Nad tím, že tak málo řidičů kolabuje za volantem. Dodává jim snad dopravní podnik nová srdce na běžícím pásu? Pravděpodobně ne. Přesto statistiky hovoří jasně. Nehodovost je prakticky minimální, což se dá považovat za „robotický“ výkon.

Ale není radno na to spoléhat. Z preventivních důvodů bychom všichni měli respektovat těžký chleba řidičů MHD. Protože stačí málo, srdci se přitíží a všichni cestující se mohou ocitnout v ohrožení.

jakub.krupka@denik.cz