Už jsem se viděl, jak sdělím své manželce, že balím jehlice a vlnu a hurá na kurz pletení. To nám to v družné chlapské debatě ten zimní čas pak rychle uteče. Nejen že by mi to manželka nevěřila, ale utekla by ode mne ve strachu, že moje jinak nápaditá invence, jak se zdejchnout na pivo, se změnila v počátek retardace mysli.

Jiný koumák zase navrhoval, aby se lidé častěji navštěvovali. Žít v osamění samosebou není nic příjemného, to dá rozum. Jenomže když si představím souseda, který si do kvartýru pozve své kamarády a bude u toho zase policie, to pak jeden toho moc nenaspí. Zimní večery jsou hned o dost delší, anžto oka nezamhouříte. To vše je nic proti nápadu jakéhosi psychologa netuším, zda byl samozvaný vzdělanec nebo recesista s třemi tituly před a za jménem. Jsem toho názoru, že přílišné vědění možná škodí. Psycholog totiž navrhoval, že nejlepší obrana proti tmě a samotě je sborový zpěv. Hulákat na lesy, jak se říká. Jinak jsem toto doporučení ani nepochopil, protože podle toho odborníka na lidské duše údajně není problém seznámit se s jinými lidmi a jistě u některých milovník sborového zpěvu najde pochopení. Tak jsem si říkal, jakou pan doktor v době svého nevšedního nápadu asi užíval medikaci. Řval jsem smíchy nad jeho řádky a samota mi v tu chvíli vůbec nevadila. Protože by mě jiní měli za cvoka.

Své polínko do ohně přihodily i ženy. Taky jakési terapeutky nebo co to měly pod jménem. Zkrátit dlouhý zimní večer je prý zapeklitá věc. Nejlepší je prý řešit neodkladné pracovní problémy. Tedy brát si práci i domů. V očekávání průšvihu z nesplněného úkolu u nadřízených pak čas děsivě letí. V tom je kus pravdy. Doma taky makám do pozdních večerních hodin a ráno se cítím jak po srážce s tramvají. Čas se ale neposunul ani o píď. Možná by se i zastavil v představě, že moje sousedka, docentka z patologie si bere práci taky domů. Než by v kabelce vyštrachala klíče od bytu, opřela by nebožtíka o zeď a ještě by mě mohla poprosit, zda bych ho nepodepřel. Ta dáma totiž vždycky drahnou dobu hledá klíče, což nejsem schopen pochopit. Může je mít i na krku, jak jsem to dělal v dětství.

Zcela konstruktivní přístup navrhovala zkušená kartářka. Krátké dny a dlouhé noci prý utečou jak voda, když si budete vykládat doma pasiáns. Zaměstná to mysl a najednou zjistíte, že svítá. Kdo by ale vydržel zhruba čtyři měsíce jenom čučet do karet, to už vědma nesdělila.

Připojuji proto i svůj návrh v domnění štiplavých poznámek, že bych to měl udělat, když jsem tak chytrej. Takže proč ne vykašlete si na různá doporučení a zkuste proklínat jaro, návrat teplého slunce i tažného ptactva. Vsugerujte si, že léto je pech a zanedlouho to bude zase pravda. Protože co všichni říkáme? Léto zdrhlo a už je zase zima. Udělejme to obráceně.