Rok 2013, to bylo jedno velké politické panoptikum, které by ve zhuštěné verzi, třeba pod názvem „Je to fáma", klidně vydalo na slušnou satirickou hru.

Jednoho sice může štvát, že její aktéři jsou ti, kteří tvoří zákony a vykonávají moc, tedy měli by budit spíš respekt než srandu, ale v tomto se shoduji se členy Divadla Járy Cimrmana, kteří tvrdí, že když je člověk na něco krátký, může si z toho udělat aspoň srandu.

Nejde to jistě vždy, třeba když slavíte narozeniny a tři dny před tím vám zemřou dva příbuzní, jako se to před čtrnácti dny přihodilo mně, napadne vás, že někdo nahoře to skutečně umí zrežírovat… ale nakonec, i po pohřbu bývá zpravidla trachtace. A když byl nebožtík veselá kopa, veselí nemůže chybět ani po jeho posledním rozloučení. Brát život s humorem je stejně nakonec příjemnější a zdravější.

Letos nás čekají troje volby, co nevidět bychom měli mít novou vládu, začíná platit nový občanský zákoník, v Praze možná začneme jezdit metrem do Motola a Blankou všude možně, přijedou světové hvězdy jako Robbie Williams či Justin Timberlake, Sparta možná po letech vyhraje fotbalový titul a Slavia se snad vyhrabe z krize. To jsou takové ty velké věci. A pak jsou jiné, takové ty osobní, a ty jsou podstatné. Budeme milováni, nebo opouštěni? Budeme muset počítat každou korunu, nebo si budeme moci dopřát? Budeme zdraví, nebo nemocní, a lepší už to nebude?

Každý to má jinak. Do nového roku ale všem přeji, ať už se přihodí cokoli, abychom se stále dokázali od srdce zasmát. Abychom se vůbec nebáli smát. Protože úsměv je jedna z mála věcí, které nic nestojí, ale našemu okolí často dokážou zvednout náladu. Kdybychom to vzali v poměru cena-výkon, dojdeme jednoduše k tomu, že úsměv je k nezaplacení.