Za minulého režimu zvůle komunistické státní bezpečnosti dosáhla „jen" na některé nešťastníky, dnes by estébáci mohli s přehledem sledovat kohokoliv by si zamanuli. Kamery natáčí nás, naše auta. V sídlech mobilních operátorů se archivují veškeré naše telefonní hovory a SMSky. Kdokoliv může kdykoliv zjistit, kde se právě pohybujeme a s kým. Máme přece v kapse i na palubovce auta GPS zařízení. Přečíst si naši soukromou mailovou korespondenci, nebo shlédnout výpis námi navštěvovaných webových stránek je úkol takřka pro žáka základní školy. Nehledě na to, že na sebe stejně všechno a dobrovolně „napráskáme" na sociálních sítích. Kam to až povede? Víme jistě, že už nás velký bratr nesleduje, tak jako v románu 1984, skrze televizní obrazovku? A bude kdy vůbec existovat důvod, aby nám to někdo odpovědný prozradil? To vše má jistě jednu výhodu. Neomezený přísun informací i dezinformací fakticky ztěžuje nástup starých typů totalitních demagogií a diktatur, které žily z neinformovanosti. Je potřeba se obávat diktatury a totality nového ražení. Je ale těžko cokoliv očekávat, když nevíme co to bude…
