Našel jsem mu příhodné místo. Nejtemnější v pokoji. V knihovně. Protože mi přišlo, že knihám a vínu bude spolu fajn a několik let je nikdo nebude otravovat. A tak jsem ho uložil.

Prožilo se mnou dobré i zlé. Koncert Bruce Springsteena i Michala Davida. První filmy Jiřího Menzela i poslední filmy Jiřího Menzela. První vysokou, druhou vysokou. Silvii i Terezu (nebo naopak, aby se holky nehádaly). Dědu vykládajícího o tom, s kým spal před babičkou, i dědu vykládajícího o tom, že už tady dlouho nebude. Všechno jsme to spolu prožili. Pravda, možná až v příliš velkém klidu. Takže jsem na něho občas zapomněl. Jednou skoro na pět let.

Až si onehdy spolubydlící pořídil ohaře. Vzpomněl jsem si, že kdesi na Moravě mám Velkou knihu o psech, kterou jsem čítával, když mi bylo dvanáct a přemýšlel o tom, že co nevidět vyměním panelákový pokoj za dům se zahradou a všemi těmi koliemi, bobtaily a bernskými salašnickými psy. Doma mi to sice rozmlouvali, ale já měl vždy svou hlavu.

Takže jsem zašmátral a objevil… i zapomenutou lahev Svatomartinského. No ne?! Tušil jsem, že mi to dá pořádně sežrat. A taky že jo.

Připravené o všechny iluze, s chutí obarvené vody připomínající cosi mezi hroznovým lečem a dva měsíce prošlým hamburgerem z fastfoodu, skončilo v záchodu.

Od té doby smrtelně jistě vím, že Svatomartinské se nearchivuje. Že je to mladé, alkoholem dvakrát nepoznamenané víno, které s věkem na rozdíl od lidí rozhodně lepší nebude.

To bílé ke skladování absolutně nevhodné víno, které jsem si koupil při posledním titulu fotbalové Slavie, si ale rozhodně otevřu, až se bude v Edenu slavit zase! Jak říkají pivaři v jednom z mála geniálních reklamních sloganů poslední doby: Život je hořký. Bohudík.