Otočil jsem se a uviděl ho. Umolousaný chlapík, věku tak o něco starší jak já, řekl bych kousek do šedesátky. Stál tam s lehce nataženou rukou, ve které měl dvoukorunu a prosil o další peníz.

Nedávám peníze žebrákům a bezdomovcům. Nedávám. Vím, že nejsou všichni stejní. Jenže před časem jsem sledoval na zmrzlé zemi Karlova mostu mladíka, jak úpěnlivě žebrá, bylo mi ho líto. Ale jen do chvíle, než kdosi kolem hvízdnul a pět podobných „bezdomovců", tedy mladíků vydávajících se za bezdomovce, vyskočilo, začalo se smát, sesypalo pár drobných do rukou jednoho a po družné debatě popoběhlo kousek dál, kde se zase kluci rozmístili, poklekli a natáhli prosebně ruku. Je mi líto všech bezdomovců, ale tihle kluci mohou za to, že nedám ani korunu.

Najednou se naše oči střetly. Toho chlapíka s tou nataženou rukou a ty moje. Mně se ve vteřině odehrál onen případ z Karlova mostu. Místo toho, abych ho odbyl, sáhnul jsem do kapsy pro peněženku, vytáhl z ní dvacetikorunu a položil ji do natažené ruky.

Nevím, jestli za to mohly ty koledy a nádherná atmosféra, nebo ty jeho smutné oči, že jsem mu tu dvacku dal. Vím ale, že ty jeho oči vidím pořád před sebou. Kdybych ho znovu potkal, pozval bych ho na teplou polévku. Nebo mu klidně koupil svařák. Aby i jemu bylo o Vánocích teplo…