Jenže tento muž se rozhodl zarážku z nějakého důvodu ignorovat. Naházel svůj obrovský týdenní nákup halabala na pás. Stála jsem až na konci pásu, na zarážku jsem nedosáhla. On se jen letmo podíval na tři zarážky, které měl na dosah. Jen se ušklíbl. A čekal, až prodavačka všechno namarkuje. Měla jsem velké pokušení mu o zarážku říci, když ho to nenapadlo. Ale pak se ozvalo mé podvědomí. Co se budeš doprošovat…

Prodavačka namarkovala poslední věc sáček křupek a s klidným hlasem poznamenala: „A příště poprosím, abyste si za konec nákupu dal zarážku."

„A můžete mi sakra říct, proč bych to tam měl dávat?!?" osopil se na drobnou brunetku ten čtyřicátník, velký vzrůstem, malý osobností.

„Protože jinak se lehce mohou pomíchat dva nákupy."

„A co je mi jako do toho?"

„Od toho tady ty zarážky jsou."

„Děláte si srandu? Já žádné zarážky dávat nikdy NEBUDU!"

To už se po něm otáčela půlka obchoďáku.

„A máte k tomu nějaký důvod?" zeptala se ještě s posledními zbytky trpělivosti prodavačka.

„Jo. Nechci se těch zarážek dotýkat." Když mu prodavačka vrátila zbytek peněz, bez rozloučení, s hlavou hrdě vztyčenou odkráčel.

„Teda, to byl ale blbec," ulevila si prodavačka. „Pardon," omlouvala se, když si uvědomila, že jsem to zaslechla.

„Byl," přitakala jsem. A pravdivost těch slov jsem si ověřila, když jsem ho za chvíli potkala podruhé. U samostatného pultu u masny.

„Říkal jsem vám snad dost jasně, že chci dvacet deka. Tak proč se mě sakra ptáte, jestli může být pětadvacet?!?"

„Takže nemůže?" ptal se mladík, který se zřejmě zaučoval.

„Nemůže!"

„Krásný den!" popřála jsem mu, přiznávám trochu provokativně když si bral zabalený salám od toho mladíka. Jen po mně střelil zlostný pohled.

„Blbec jeden," ulevil si hoch, když byl čtyřicátník z dohledu.

Musela jsem se začít smát.

Ano, byl to blbec. A dokonce dvojitý.